Za odjíždějící Ukrajinky nám přibyla nová kolegyně. Ta přijela dnes ráno autobusem. A odkud odjinud než z Ukrajiny. Je to snad jediná baba od nás, která má přezdívku. Vysloužila si ji za svůj účes ve stylu dcery indiánského náčelníka, trochu ledabyle na stranu, jakoby ji tam vzadu něco trčelo, a tak ji nikdo neřekne jinak než Indiánka.
I když já mám už taky svoji přezdívku, na jídelně mi říkají Sněhulák. To kvůli bílému hygienickému obleku, který musím nosit při utírání stolů, ale zpátky k Indiánce. Ta už od prvního dne pořád něco hledá a ztrácí se v ubytovně, takže na ni dáváme trochu pozor.
Ráno čekáme, že ji povedeme do práce na ranní směnu. Říká, že nemá mobil, takže ani nevíme, kde ji budeme hledat pokud se ztratí. Jsme upravené a čekáme než si zkontroluje věci v tašce. Snažíme se ji pomoct, aby tu vydržela a nebyl problém v práci, když je nás teď o jednu míň.
Jenže už první den se ztrácí na patře, cestu zpátky naštěstí našla během půl hodiny. Další dny zapomíná vracet klíče na své místo. Je to průser a je z toho povyk u vedoucí. Mám to štěstí, že ji nevidím jak pracuje, to bych asi nevydržela a jenom prskala smíchy.
Potom je po zbytek týdne klid, jakoby byla zezačátku nervózní jen z nového prostředí, takže se uklidňuje a už tak nezmatkuje. Jenže v pondělí ráno má vedoucí špatnou náladu a vylévá si ji na Indiánce. Ta je z toho špatná. Při mytí šatny napouští vodu, když najednou přichází vedoucí zase. Poučovat jak má pracovat, že se má soustředit na práci a takové ty pindy.
Jenže když se Indiánka vrací k výlevce, je koupelna a část šatny už pod vodou. Rychle běží pro mopy a my ji pomáháme uklidit dřív, než to zjistí vedoucí. Stíháme to naštěstí včas.
Zezačátku jsem se tomu divila, myslím proč ji všechny pomáháme. Možná je to kvůli tomu, že je Indiánka jediná nová posila, ale spíš bych řekla, že když na ni nedáváme pozor, dělá chyby a když pozor dáváme, snaží se a svoje chyby neopakuje. Hlavní ale je, že je v tom s námi. V nekonečné řadě chodeb, které vedou do spousty šaten, hal, kanceláří, to všechno osm až deset hodin denně a na Indiánce je přitom jasně vidět, co my všechny prožíváme. My tu dřinu narozdíl od ní dobře skrýváme a nenecháváme na sobě tak znát, na ní je to vidět ale úplně všechno.
O týden později se stane že někde zapomene vozík a potom ho hledá, ale jen občas. No a když už to vypadá, že se naučila dávat pozor, už ví kde je a co má dělat, obrací se situace v její prospěch. Jednoho večera vedoucí zjišťuje, že ztratila klíče od své skřínky. Je 17:00 a najít v budově kleště na zámek a člověka, který ji skříňku otevře, trvá vedoucí dvě hodiny. Od tohoto okamžiku má Indiánka od vedoucí už pokoj.
–
Jedna anekdota od stolu v jídelně. Sedí spolu dva kolegové u oběda, Pepa a Honza. Sedí, jí oběd, Pepa koupil nealko pivo, nalévá si půlku do sklenice a druhou podává Honzovi.
„Dopij to.“ Povídá Pepa.
„Proč si to kupuješ když to nevypiješ?“ Ptá se Honza.
„Však vždycky dopíjíš ty.“
„Pracujeme spolu, obědváme spolu a chováme se jako manželé po dvaceti letech.“
Zrovna utírám stůl vedle a málem čůrám smíchy. Jako manželé po dvaceti letech vypadají v téhle závodní jídelně snad všichni.
–
Den jako každý jiný. Po dvouhodinovém uklízení šaten a hajzlů přicházím na jídelnu, převlékám se do sněhuláka a nasazuju obličejový štít. Je léto, takže pod oblekem mám jen spodní prádlo. Oblek je dnes trochu těsný, asi špatná velikost.
Asi po dvou hodinách lítání okolo stolů a utírání, na mně pokyvuje paní od výdeje.
„Slečno, na zadečku máte natržený oblek. Asi vada materiálu.“
Polovina jídelny sedí a kouká mi na zadek.
„Aj karamba.“ Odpovídám.
Je slyšet smích. Prosím tedy o lepící pásku a nůžky.
„A nemusíte mi říkat slečno, já už mám dvě děti, víte.“ Pokračuju v konverzaci.
Patrně vypadám v obleku jako mladá, spíš komixová postava, protože se ke mě jeden z lidí, co přišel na oběd obrací a povídá:
„Nedivte se, když lítáte jako tazmánský čert.“
„Až mám díru na prdeli.“
Je fakt, že jsem pracovitá. Já když se do něčeho pustím, tak to dělám pořádně, je to zvyk už z domova. V Pisotském na Ukrajině jsem musela kolikrát zastat i práci chlapa. Není pro mě žádný problém vzít flintu a zastřelit ve sklepě potkana, ulovit pstruha holýma rukama nebo zazimovat včelstvo.
Není to tak, že bych byla uklízečka tělem i duší, je to jen práce, která je v Česku placená lépe než výše popsané na Ukrajině. Bohužel, ale je to tak. A tak se ten večer bavím před ubytovnou s Indiánkou, gratuluju jí, jak to všechno zvládá a ona povídá:
„Taky střílím potkany a klidně podříznu, otrhám a uvařím slepici. A tady? Co dělám tady?“ Ptá se mě, jakobych měla znát odpověď.
„Milá zlatá, tady jsme hlavně kvůli penězům, a je jedno, co děláš.“ Odpovídám tedy.
Indiánka nasazuje ten svůj napůl nespokojený, napůl nešťastný výraz, zhasíná svojí cigaretu a odchází. Od té chvíle je mi sympatická, a tak jsem ji věnovala i tuto kapitolu.