Patřičně vzdělaní o místních záležitostech vyráží Jeffry a Dora do úzké uličky kudy jim naposledy zmizel onen záhadný muž, který pouhými několika slovy umlčel zdánlivě neumlčitelné děcko.
Jeffrymu přitom připadá podezřelé, že je zahalený do tmavého obleku jako posledně jeden kapitán, když pluli i s Dorou do neznámých končin. Jakoby si padouchové na podobné oblečení snad potrpěli.
„Dobrá, tudy zmizel posledně. Myslím si, že hledáme něco, co vypadá na první pohled divně, jako divné dveře nebo divný smrad.“ Povídá Jeffry.
Přitom si oba instinktivně kontrolují, jestli mají za opaskem nůž a taser. Po chvíli jsou konci ulice velká vrata, za kterými je několikapatrová vila, žluto-zeleno-červená s ornamenty na oknech a jako malovaná.
„Tak jakou si vymyslíme záminku?“ Ptá se Jeffry.
„No jakou, máme doma dcerku a ta pořád křičí a tříská hlavou o gauč, dokud jí neteče krev. A já za to zaklínadlo zaplatím deseti zlatými.“ Odpovídá Dora naprosto vážně.
„Ty máš doma dceru, co sebou tak šije?“
„Já ne, ale kamarádka. Když k nám přijdou, je to s ní k nevydržení.“
Jeffry krčí rameny.
„Na to by možná stačilo pár facek, ale kdyby se ptal, tak že ani to nepomohlo.“
Oba jdou tedy dál. Na venkovních schodech se objevuje plnoštíhlá paní s kýblem splašků, které jde vylít za dům. Přitom s obavami hledí nejdřív na Jeffryho, a potom jakoby s úlevou na Doru.
„Zdravím, včera nebo před několika dny, to vlastně těžko říct, jsme potkali na náměstí pána s malým chlapcem, řekli nám, že ho najdeme tady.“
„Myslíte Zalela, co vám kdo zase navykládal. To si lidi pořád o Zalelovi vykládají a vykládají, jenom šíří pomluvy a já bych se mohla stokrát rozkrájet, ale říkám vám rovnou, dejte nám už pokoj!“
„Vypadal, že má docela na spěch.“ Reaguje Jeffry.
Dora se s úsměvem přisouvá k Jeffrymu.
„Víte, my máme doma dceru a to dítě pořád jenom křičí od rána až do večera, dobře vám zaplatím.“
Dora přitom vytahuje svých deset zlatých z kapsy, žena na ně chtivě hledí, ale jakoby se na poslední chvíli zarazila.
„To ať si rozhodne Zalel, já se s ním hádat nebudu. To když začne křičet on, to teprve řeže až do uší. Už párkrát si mě vzal stranou, mumlá něco nesrozumitelného a přitom, co já vám budu povídat, běžte si za ním sami.“ Povídá žena rezignovaně.
Jeffry s Dorou jdou tedy s obavami dál.
„Je nahoře, ale jestli se vám něco stane, já vás varovala.“ Volá žena zezadu.
Celý dům je čistý, hezky zařízený. Jeffry při procházení uvažuje, jestli se sem na zbývající dny nenastěhovat.
„Spodní patro je otevřené, vypadá to jako velký obývák lomeno jídelna a tady nahoře v dalších patrech se asi bydlí.“
V prvním patře jsou otevřeny několikery dveře, ale odnikud není nic slyšet, jdou tedy dál nahoru. V dalším patře jsou znovu několikery dveře, ale ty jsou už zavřeny a zamčeny, přitom se zeshora ozývá volání a chichot.
„Úááá, jsem velká příšera a dostanu tě.“
„Jen neboj a vyskoč, statný rytíř Aron už čeká, že rytíři?“ Ozývá se mužský hlas.
Odpověď se neozývá, jen hlasité žuchnutí a dětský smích.
„Někdo jde, to jsi ty Eryn?“ Ptá se Zalel.
„Dobrý den, jdeme za nějakým panem Zalelem.“
V ten moment se ozývá hlasité mumlání, dveře od pokoje se zavírají, na chodbu jde Zalel raději sám.
„Chtěla jsem se vás zeptat jak to s těmi dětmi děláte, máme problémy s dcerkou a dobře bych vám zaplatila.“ Povídá Dora rychle.
Zalel něco nesrozumitelně mumlá, přitom se Jeffrymu i Doře dostává do uší až neskutečně nepříjemná, řezavá bolest. Jakoby přitom bylo slyšet cvrlikat ptáky, ale tak ohlušujícím tónem, že je to až k nevydržení.
„Ahh, slyšíte ty ptáky? Co to sakra je?“ Volá Jeffry.
Přitom vytahuje z posledních sil z pouzdra opasku taser.
„Říkám ti nech toho, přišli jsme poprosit o pomoc, dobře ti zaplatíme.“
Ohlušující řev ptačího skřehotání sílí. Jeffry tak zapíná taser, hroty zabodává do Zalelova hrudníku a pálí, jedna vteřina, dvě, tři, až po čtyřech vteřinách ohlušující ptačí řev konečně utichá. To už leží Zalel bezvládně na zemi.
Jeffry se vrtá malíčkem v jednom, potom ve druhém uchu, Dora se tváří úplně vyděšeně.
„Co to panebože bylo?“ Ptá se Dora.
„Aspoň nám názorně ukázal, že jsme se nespletli.“
„Myslíš, že se z toho probere?“
Jeffry krčí rameny, oba na Zalela dál hledí, jakoby nevěřili vlastním očím. Po chvíli se jdou podívat dál, co udělal s těmi dětmi. Uvnitř jsou dva chlapci, oba leží na postelích a oči mají převrácené tak, že jim jsou vidět jen bělma.
„Co to s nimi udělal?“ Ptá se Dora.
„No, jestli dostávají pravidelně ptačím řevem do uší, tak je asi necháme odpočinout. Pojď posadíme ho támhle do gauče.“
Dora vytahuje z pouzdra taser, jenom tak pro jistotu. Zalel je velký a těžký, takže musí oba napnout všechny síly, aby ho přenesli. Zalel přitom občas zhluboka vydechuje, ale jakoby spal.
„Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad a co to vlastně je, do myslíš?“ Ptá se Jeffry.
„Já nevím, ale zkusí to na mě ještě jednou, tak mu zabodnu taser rovnou do hlavy.“
Dora se přitom celá klepe, Jeffry vytahuje nůž a demonstrativně si s ním pohrává.
„Co chceš dělat?“ Ptá se Dora.
„Nůž vypadá hrozivěji než tenhle černý váleček. Až se probere, tak chci, aby se s námi bavil už normálně.“
Za oknem poletuje několik menších ptáků. Jeden z nich dosedá přímo k oknu, trhavými pohyby sleduje okolí a začíná cvrlikat. Cvrlikání nabývá na síle až se prořezává oběma do uší. Jakoby venku křičel celý sonický dav a posílal všechno Jeffrymu a Doře rovnou do hlavy. To už je Zalel zase vzhůru, mumlá a všechno utichá až poté, co dostává od Dory ránu taserem do hlavy.