O hodinu později je podvečer. Jeffry sedí před Zalelem, který je stále v bezvědomí, až přichází Dora.

„Tak co kluci? Jsou v pořádku?“ Ptá se Jeffry.

„Nevypadají moc dobře, ale klidně spí.“

„Nedivím se, to ptačí skřehotání se úplně zaryje do mozku. Támhle je piano, třeba nás trocha hudby spraví.“

„Ty umíš hrát na piano?“

Jeffry si sedá k pianu, zkouší přitom hluboké C.

„Zní úplně božsky, slyšíš ten zvuk? A teď akord.“

Dora nadšeně přiskakuje.

„Zahraj ještě něco.“

Jeffry přejíždí neumětelsky po klávesách, tak jako když se kdysi dávno učil prstoklad.

„Umím cvičit prstoklad, víc neumím, ale stejně to zní skvěle.“

Oba chvíli naslouchají medovým tónům piana. Až se Zalel konečně probouzí.

„Hrajete příšerně.“ Pronáší Zalel.

„Tak už s námi konečně mluvíš?“ Ptá se Jeffry.

Zalel si mne dlaněmi tvář.

„Jenom mi už nedávejte tou věcí další ránu. Co to máte, světelný bič?“

„Něco takového. Poslyš, to je bezva piano, zní úplně skvěle. Lepší tóny jsem ještě v životě neslyšel.“

„Ale slyšel, jde o vedlejší efekt terapie. Kdybyste mi ji nechali dokončit, mohli jsme se spolu bavit už normálně.“

Dora dává ruce v bok.

„Říkej si tomu jak chceš, ale já viděla ty kluky, vypadají že mají už dost, nemyslíš?“

Zalel se pomalu zvedá, jakoby čekal že zavrávorá, ale s překvapením zjišťuje, že mu nic není.

„Je to terapie, přiměje vás vnímat věci takové, jaké jsou. Bez postoje, bez osobního zaujetí, proto vám i to piano zní jinak než předtím. Když jste se objevili u mých dveří, nezbylo mi nic jiného než vás vyplašit, jenže vy jen tak stojíte a ta vaše zbraň je silnější.“

Jeffry se tváří nechápavě.

„Nějak mi nedošlo jestli jde teda o zbraň nebo o terapii.“

„Obojí.“

„S ním se asi na ničem nedomluvíme.“ Přidává se Dora.

Zalel kroutí nesouhlasně hlavou.

„Jde o obojí, když vás neodehnala, přiměla vás lépe naslouchat. Tak a teď když víte o co jde, tak si jděte po svých, beztak už se venku stmívá.“

Jeffry hledí směrem k oknu.

„No jo vlastně, tenhle večer je druhý v pořadí, a tak jdeme spát. Ještě mi z toho pořád zvoní v uších, co se jít nejdříve vyspat?“

„Teď?“ Ptá se Dora.

„Já myslím, že teď. Když už jsme prošli terapií a Zalel s námi normálně mluví, tak zbytek rozhovoru odložíme na zítřek, respektive za dva dny.“

„Tak dobře.“

Zalel se přitom škodolibě usmívá.

Celý zbytek večera je dost zvláštní. V hlučné hospodě jsou Jeffry s Dorou tiše jako pěny, škopky s pivem jsou téměř netknuté, hora masa na talíři zůstává z většiny ležet až se všichni diví, co to s návštěvníky je.

Místnost je přitom plná chutí a vůní, které oba hladově nasávají a s úsměvem vnímají. Střídmé chování u večeře je ale způsobeno tím, že mnohem více vnímají i tlaky v břišní dutině.

Když potom uléhají do postele, je to jako usínat v nadýchaném obláčku, každý všední aspekt života je od toho večera intenzivně příjemný a naplněný bezstarostnou pohodou.

Další ráno je ještě lepší, místnost Jeffryho i Dory je příjemně zalitá sluncem, paprsky, odrážející se od sklenice z vodou se třpytí jako diamanty, vzduch voní po starém dřevě a džbán s vodou u umyvadla vypadá jakoby se jeho obsahu snad ani nedalo nabažit. Na kůži je při mytí voda příjemná, vanilková až se Jeffry s Dorou potkávají se stupidními úsměvy na chodbě.

„Těším se na snídani, včera to bylo náročné.“ Povídá Dora.

„Ale tak dobře jsem se snad ještě nikdy nevyspal.“

Oba jdou po schodech dolů.

„Je to všechno fajn, ale připadám si teď víc bezbranná.“

„Já taky. Motýl, který usedá na květinu napáchá víc škody než my dva.“

Oba se smějí.

„Právě, i když je to fajn, musíme Zalela požádat, aby nás vrátil zase zpátky.“

„Taky si myslím, vždyť vychování jsme měli už předtím, ještě do toho terapie a budeme mezi lidmi vypadat jako mentálně postižení.“

„Ale dívali se na nás včera divně.“ Reaguje Dora.

Jeffry krčí rameny.

„Možná ví o co jde. „

„Možná.“

Když jsou oba zpátky před Zalelovým domem, je všude okolo podezřelé ticho. Jeffry tedy klepe na dveře, ale nikdo neodpovídá.

„Tak a je fuč.“

„Co budeme dělat? A v tomhle stavu?“ Ptá se Dora.

Oba chvíli vnímají čilý okolní ruch na ulicích. Z okna protějšího domu se ozývá hra na housle.

„Někdo hraje, slyšíš?“ Ptá se Jeffry.

Oba jdou bez váhání na ulici k protějšímu domu. K houslím se přidává trumpeta a piano.

„To je něco, zdejší hudba je podobná jako na Zemi, ale lepší.“

Jeffry s Dorou stojí pod oknem dobrých patnáct minut, dokud hudba neutichá. Potom, jakoby se vzpamatovali, začínají zase přemýšlet.

„Tak se zastavíme později, třeba odjeli jen na pár dní.“ Povídá Dora.

„Taky bych řekl, zbraň má účinnou a přece se nebude stěhovat jen kvůli několika ranám ze světelného biče.“

Oba se smějí.

„Možná jsem to trochu přehnala, nemusela jsem mu dávat ránu zrovna do hlavy.“

Jeffry mává rukou.

„Už si asi zapomněla co udělal on.“

„Ale to zase na druhou stranu tolik nebolelo.“

„Ale jo, horší jsou ty následky. To na sobě nic nepozoruješ?“

„Vždyť říkám, že si připadám bezbranná.“

Jeffry zhluboka vydechuje.

„Však se do toho zase dostaneme, pár dní a budeme zase otravní, sarkasmem nasáklí dobrodruzi. To zvládneme.“

„Určitě.“