Praotec Trollsteinen se vrací z laboratoře institutu částicové fyziky. Právě absolvoval náročný brainstorming, kterým pomohl vyřešit onu záhadu přežití šavlozubých mutantů v dilatační hmotě, až se projevila fyzická slabost a nechutenství. Přestává si tak myslet, že šlo o dobrý nápad. Aby zastavil další fyzické projevy nastupuje na klasickou léčebnou kůru askezí.
Nicméně memoáry stojí, a tak aby do nich napsal alespoň něco, jde rovnou na věc. Paní Bová je i s dcerou naštěstí pryč, a tak se praotec Trollsteinen těší, až memoáry dopíše, lehne si a začne vnímat jen jak mu pulzuje uvnitř hlavy, pokračuje tedy:
Potíže ve světě se samozřejmě projevovaly různě. Ironicky řečeno, měl jsem největší radost z toho, že jsem se musel hodněkrát tak zamyslet, až mi bušilo srdce jako na závodní dráze. Zacházelo to až do takových krajností, že jsem myslel, že je pro člověka fyzicky nemožné zvládnout tak náročné úkoly, ale to už se ohlásilo nechutenství, do páteře začala vystřelovat bolest a já už věděl, že je na čase lehnout si a nežrat, respektive absolvovat léčebnou asketickou kůru.
Čtenáři se tomu dnes budou divit, jenže v jednu dobu šlo o docela populární řešení různých neduhů. Lidský organismus totiž, pokud si jednou za čas nesáhne na dno, vlastně ani nedokáže zjistit kde jsou jaká poškození a se svými prostředky efektivněji hospodařit. I když, nejvíc se askeze nelíbila samozřejmě všem vycpaným vepřům a vorvaňům, které vyvrhlo moře na pláž, a tak se postupně vymyslelo očkování, které dodává syntetické nanobuňky, které se už o vše postarají.
Já jsem takovou vakcínu nikdy nedostal, všechno řeším pěkně postaru, hladověním a sklenicí destilované vody. Nejde o nějakou zásadovost, že by muselo být všechno nutně přirozené, ale už jsem si v oněch bolestech našel jakousi masochistickou oblibu a hlavně si myslím, že je lepší když je tady i pár takových jako já, aby bylo jasné, že to jde i jinak.
Praotec Trollsteinen si odsedá od plastové klávesnice a z hluboka vydechuje. Od rána měl jen jeden bílý jogurt a je na čase si lehnout. Mávnutím ruky před sebou objevuje sklenici s destilovanou vodou a chystá se odpadnout jako nemrtvá mrtvola.
V tu chvíli však slyší dětský smích, to přichází paní Bová s dcerkou.
„Zdravím vás, praotče. Už si jdete lehnout?“
Praotec Trollsteinen přemýšlí, co udělat. V tomhle stavu by toho paní Bové moc nepředvedl, ještě by se mohla urazit, že už pro něj není atraktivní.
„Ležel jsem, ale právě vstávám. Dneska toho po mě v institutu moc nechtěli. Ale koukám, že už mám na čase. Ještě teď v podvečer máme meeting a potom mě chtějí napíchnout na takové hadičky, aby zkontrolovali, jestli dobře spím.“
„Takže budete spát tam?“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Říkal jsem si, že když už jsem tady. Určitě by jim stačily online data, ale jde o nějakou speciální kůru, znáte to.“
„Dobře, já myslela, že chvíli pohlídáte malou.“
Praotec Trollsteinen a slečna Cová na sebe chvíli hledí.
„No, dneska to musím bohužel absolvovat. Ale příště si zahrajeme třeba šipky, dobře?“
Slečna Cová nereaguje, ale usmívá se.
„Tak už běžte, ať nepřijdete pozdě.“ Povídá paní Bová.
Praotec Trollsteinen už letí nad Palermem, přelétá z místa na místo. Nejjednodušší by bylo vzít si hotelový pokoj, ale paní Bová má přístup k výpisu z jeho konta, a tak by se určitě vyptávala. Praotec Trollsteinen totiž tuší, že kdyby se dozvěděla o dalším asketickém masochizmu, už by za ním běžela i s injekční stříkačkou.
Do páteře mu znovu vystřeluje, vnitřnosti už jsou napuchlé a on pořád neví kam složit hlavu. Až vidí v dálce velký přírodní park, uprostřed parku velký strom, a tak rychle lehnout si pod něj.
Když u stromu přistává, objevuje se spěšně malá dřevěná bouda, uvnitř té boudy postel, noční stolek se sklenicí destilované vody a to je všechno. Praotec Trollsteinen ulehá do postele, jako hrabě Drákula do rakve, a dál vnímá už jen slastné léčivé bolesti.
Rekonvalescence je dlouhá, tělo je s každým probuzením a douškem vody stále malátnější a malátnější, to celé trvá celou noc, celý den, břišní orgány spaluje bolest, v hlavě buší, jakoby měla každou chvíli vybuchnout až je třetí den ráno a praotec Trollsteinen se už cítí mnohem lépe.
To už si zaslouží lehkou snídani, uvažuje praotec Trollsteinen při pohledu na své omlazené tváře. Na nočním stolku je v tu chvíli nudlová polévka, lehce okořeněná, té stačí několik rychlých hltů a žaludek je plný.
Když se takhle odpoledne už dostává do formy, vzlétá nad vysoký strom a rychle podívat se, jestli je u paní Bové všechno v pořádku.
Když paní Bová vidí praotce Trollsteinena, který je najednou jako vyměněný, ptá se:
„Co to s vámi udělali? Vypadáte teď mnohem lépe, praotče.“
„Oni? Nic, jenom jsem se dobře vyspal. Musel jsem to protáhnout o jeden den, tak snad jste to tu nějak vydržela.“
Z vedlejší místnosti se ozývá hluk několika dětí.
„Nenudila, začala jsem tu učit pár dětí.“
Praotec Trollsteinen nasazuje nespokojený výraz.
„No ale je vám jasné, že nám končí vízum. Budeme muset zase zpátky na Špicberky.“
„Na to jsem se ptala a rádi nám naše víza prodlouží.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Musím ještě počkat až mi to začne trochu myslet, tak si o tom promluvíme později.“