Večer na ubytovně jsme se s babama bavily a prý šlo o audit v podniku. Kontrolovalo se všechno, jestli perou všechny pračky, kolik máme kýblů, kolik mopů.
Roxana jim to ale nedarovala a řekla jim, že už není na žádném kýblu ani jedno ucho a ty pračky už taky melou z posledního. Jenže audit je prý o kontrole stavů a hlavně nás, jestli děláme dobře svoji práci. Takže tam před nimi stála jak pitka a oni bez dalšího slova odešli.
A našli, bohužel, špatně umyté šatny, na schodech špinavé rožky. Jídelny, ty dopadly nejhůř, stoly neumyté a binec v rozích. Montáže jsou na tom lépe, ale stejně, výtky na mastné skvrny, brzdné dráhy od vozíků. I když jak takovou brzdnou dráhu vyčistit, aby to bylo za pět minut hotové nám nikdo neodpovídá.
Nakonec dostanou všichni práci navíc. Ti, co mají na stanovištích hodně nedostatků, mají výstrahu a tento měsíc po prémii. Navíc je čekají častější kontroly, klidně až 4 krát do hodiny. Takže která uklízečka je na tom blbě, bude piglovat za méně a ještě ji bude u toho každou chvíli někdo kontrolovat.
Třeba celý měsíc. A pokud neodejdou samy nebo se nezlepší, musí si zvyknout na buzer z vedení. Já mám naštěstí všechno docela v pořádku, tedy na to jak je na uklízení málo času. Taky jsem se vrátila do jídelny, kde když si někdo odsedne od stolu, tak běžím stůl utřít, jinak jen čekám a aspoň si odpočinu. Ale musím říct, že jsem se z Ukrajiny vrátila v tu nejhorší dobu.
Ať to máte ve zdravotním či továrním zařízení, nečekejte podporu vedení ani vedoucích. Ani kdybyste udělali práci sebevíc dokonale. I kdyby se vás zastali lidi na oddělení, nic vás neochrání před hněvem vedení, ani změnou pracoviště nebo vyhazovem.
Na svou obranu nemůžete říct nic, to už je bráno jako drzost. Na poznámky jen kývejte a udělejte co chtějí, i když to nemá smysl. Hlavně nepřemýšlet, protože uklízečka je tu jen od toho, aby udělala co se po ní chce. A doufejte, že to nakonec přejde a vedoucí si najde novou oběť.
Chtěla jsem toho ještě říct hodně, ale mou autobiografickou knihu určitě nebudou číst jenom uklízečky. Já mám na ty lidi někdy takový vztek, a nemyslete si, já nejsem úplně blbá. Každý měsíc přečtu dvě, tři knížky, když jsem na ubytovně, tak i víc. A jenom dělám svoji práci, bohužel takovou, za kterou žádnou medaili asi nedostanu.
–
Jednou ráno v mopárně při přípravě na práci slyšíme hluk z kanceláře, hlavní šéf křičí po vedoucích.
„Co se to tu děje? Není uklizeno! V polovině budovy neviděli uklízečku už měsíc. Podlahy špinavé a prach všude kde se podívám a o koše? O těch ani nemluvím. Přetékají odpadem, nemáte snad lidi? Poslal jsem sem šest uklízeček. Tři odešly, důvod neuvedly, ale byly psychicky na dně a naštvané. Z jedné jsem dostal stížnost na chování vedoucích, šikaně.“
„Ale..“
„Nepřerušujte mě! Neměla úklidové prostředky, útěrky na práci. Nedodržování povinné přestávky, ani napít, během pracovní doby se nenapije. Kde jsou ty prostředky a útěrky, mopy? Pračky na praní, dodali jsme dost na 2 měsíce! Dámy, teď vás čeká inventura, projdu každý kout v tomhle baráku a všechno, i sklepy, kumbál uklízeček, skříňky. Ano, vaše osobní skříňky.“
Teda my jak jsme to slyšely, musely jsme se smát. Do hodiny přichází páni v bílých pláštích s vizitkami „kontrola podniku.“ První kontrola, ve skladu nesedí čísla ani počty. Pořád se ptají kde co je. Kseniya se vymlouvá na spotřebu, ale to je vůbec nezajímá.
Dál jdou do úklidových místností na každém patře. Tak se nás ptají na spotřebu prostředků a mopů na každé oddělení, ukazujeme vozíky a místnosti, které obýváme. Kolik kýblů nové vody na to a na to. Nakonec osobní skřínky, kde máme oblečení, svačinu a účtenku z nákupu.
Vedoucí nás předtím upozornily, abychom pomlčely o všem nepoctivém, jinak to bude mít následky. My se přitom o ničem nezmiňujeme, protože jsme se s holkama shodly, že kam nás pošlou nebo nepošlou uklízet není naše věc. Ale když mi kontrolovali vozík, řekla jsem, že mi chybí u kbelíku ucho a žádný kýbl s uchem jsem tady snad nikdy neviděla.
Přitom pánové nasazují přátelské úsměvy a ptají se co dál mi chybí. Dál už raději nevím, protože už ty kýble s uchem dostanu určitě sežrat.
„Milostpaní by si přála nové kbelíky, no dobře, koupíme nové kbelíky.“
Já už to vidím.
Dál chodíme k místnostem, od kterých nemáme klíče, snad jenom vedoucí. Klíče si pánové zajišťují sami a hele, uvnitř část chybějících věcí ze skladu. Další jsou v jejich osobních skříňkách. Takže našim vedoucím hned zabavují klíče a dostávají důtku za krádež.
To se Ksenyia a celá její banda vybarvily. Já to nikomu radši ani neříkala, ale když dávám mopy do pračky, tak jen lžičku pracího prášku a podlahy, ty abych umývala čistou vodou, ideálně je jenom poplivala a setřela.
A k tomu nejsou uklízečky. Část odešla dobrovolně, nemohly tyto pracovní podmínky vydržet a ostatní přeložily za neschopnost práce, kterou si vymyslela vedoucí. Jednou si stěžovala na kolegyni, že je drzá a nedá se sní pracovat. Na jinou zase, že pije v pracovní době a další výmysly.
To bych chtěla vědět co všechno si za ty roky nakradly a kolik uklízeček rozeštvaly a vyhodily. Ale co, příležitost dělá zloděje a je fakt, že my uklízečky máme klíče a vstupní karty od všeho. Já kolikrát taky vešla do kanceláře, kde si kluci nechali na stolech notebooky. Ale vzala bych to, jen protože moje děti mají jen jeden společný počítač?
A to takhle vytíráte, vytíráte a přemýšlíte, přemýšlíte, ale třeba já bych nikdy nic podobného nevzala už jen proto, že vím, že bych na to stejně doplatila.
A tak dostáváme vedoucí novou, taky původem z Ukrajiny, takže ji naštěstí všechny rozumíme. Zezačátku nám vypráví, že je zaměstnaná u agentury a taky uklízela. Ale teď když už umí dobře česky, dali jí toto místo. Je to naše hrdinka a všechny doufáme, že bude lepší než naše předchozí vedoucí.
–
Další den přichází Kseniya do práce jako by se nic nestalo. Protože tu mají i stěny uši, ví každý moc dobře, co se včera dělo a koho chytli při zlodějně. Ona však nemá svědomí ani páteř. Snaha zalíbit se manažerům se jí nedaří a tak dostává záchvaty vzteku.
Mám obavy, aby nedostala infarkt a nevynesli ji nohama napřed. V patrech přitom skoro bouchají šampaňské, aby oslavili, že ta mrcha dostala přes prsty. Za jejími zády se jí smějí a ona, jakoby toho neměla málo, jde do kanceláře, kde už přišla vedoucí nová a tam na sebe štěkají jako dvě rozzuřené feny.
Nám uklízečkám je dobře, připadáme si, jakoby přece jenom nějaká spravedlnost existovala a večer na ubytovně otevíráme konzervy s tuňákem, krájíme zeleninu, rozléváme víno a oslavujeme.