A tak nastala chvíle, kdy může Helmund nechat Altena s čistým svědomím napospas celé tovární mašinérii a odejít. Helmund mu samozřejmě všechno nevysvětloval jen tak z dobré duše. Jakoby v posledních chvílích cítil, že se mu práce v nové firmě nemusí líbit, a nechával si tak otevřené vrátka, aby se mohl vrátit zpátky.
Alten si jeho obav všiml, a tak se Helmunda během posledních dnů vyptává:
„A co vlastně budeš dělat?“
„Budu u konkurence, věnovat se softwaru.“
Softwaru? To zní docela nudně, uvažuje Alten.
„Tak jestli máš nějaké základy, bude to asi jednodušší než pobíhat po fabrice a shánět kabely.“
„A co ty, zamlouvá se ti taková práce?“ Ptá se Helmund.
„No v dnešní době asi nic lepšího neseženu. S technikou to sice moc společného nemá, spíš aby byl člověk organizátor a psycholog, než z lidí něco dostane. Technice se věnujeme bych řekl, tak maximálně deset procent času.“
Helmund prská smíchy.
„A to si teprve začal, však ještě uvidíš. Ale já ti nechci nic říkat, hlavně ať máš všechno v pořádku.“
„Kdyby ti to nevyšlo, vrátit se můžeš vždycky. Já bych ještě půlroku školení docela uvítal.“
Helmund znovu prská smíchy.
„To věřím, ale uvidím jak to dopadne.“
Altenovi tak dochází, že Helmunda odhadl správně.
–
V poslední den posílá Helmund hromadný email všem do celého patra i do okolních kanceláří. Email obsahuje krátké shrnutí jak byl ve firmě dlouho, že zde potkal spoustu skvělých lidí a tak nějak obecně doufá, že budou nadále přátelé a někdy spolu zajdou na pivo.
Jako odchodné je v kuchyňce připravený hrnec guláše, chlebíčky a zákusky. Během chvilky se tak všichni sbíhají, aby ochutnali a odnesli si co se dá.
Hned další den během porady oddělení Wulfa a všichni z kanceláře na Helmunda v dobrém vzpomínají. Následuje přehled, kdy každý z kolegů znovu probírá jak je ve firmě už dlouho. Nejdéle samozřejmě Wulfa, který zde už pracuje čtyři roky. Ostatní jen rok, dva a méně.
To je pro některé očividně povzbuzující, protože stačí vydržet pár let, a určitě se i pro ně nějaké to manažerské místo najde. Je to jakási vzpruha i pro Altena, protože nic podobného ještě nezažil. Jediné co mu však vadí je fakt, že i kdyby tady předvedl kdovíjaký výkon, o moc víc peněz stejně nedostane.
„No a co ty projekty, ty už mám na starosti jako já, jo?“ Ptá se Alten při té příležitosti.
„Nejsi tu sice dlouho, jak dlouho už tu vlastně pracuješ?“ Ptá se Wulfa.
„Měsíc.“
„No vidíš, já jsem taky odešel ze zkušebny a za měsíc jsem měl už devět projektů.“
Alten unaveně vydechuje.
„Však já vím, ale ty si předtím pracoval aspoň v oboru, kdežto já toho o autech vlastně ani moc nevím.“
„A proto jsme rádi.“ Pokračuje Wulfa. „Že ti všechno tak dobře šlape. Nemysli si, já se na tebe Helmunda ptal a on říkal, že jsi aktivní, nebojíš se zeptat, běháš a sháníš co se dá, tak to má být.“
Všichni kolegové na Altena při poradě hledí.
„Však jo, taky byl Helmund dobrý školitel. Škoda ho.“
„Přesně, škoda ho.“ Přidává se Wulfa.
Teď mělo z Altena patrně ještě něco vypadnout, ale už ho nic nenapadá, a tak Wulfa pokračuje v dalším tématu.
–
Práce v kanceláři továrny, to není jenom přemýšlení nad psychologií každého emailu a taktizování směrem k dodavatelům zboží a služeb, ale hlavně nekonečné potkávání náhodných kolemjdoucích. Ti kráčí z budovy do budovy zdánlivě náhodně a chaoticky, ale po měsíci už Alten pomalu rozpoznává tváře, které se před ním objevují pravidelně.
Tak třeba jedna parta spolu s hlučným kolegou, který má stůl vedle něj, má každé ráno rituál v kuchyňce, kdy se sejdou, vaří kafe a takovou hodinu, dvě se baví o tom co doma, do čehož se náhodně míchají pracovní témata. Takže celé jednání trvá mnohem déle, než by normálně trvalo.
Další, ale jiná parta se schází příležitostně u automatu na chodbě a do toho všeho pobíhá okolo spousta dalších, kteří řeší svoje úkoly víc individuálně. Takže buď pracují, anebo když zrovna nepracují, tak si jen hrají s mobilem.
Vypadá to hlavně tak, že ti nejhlučnější se rádi předvádějí, takže mluví schválně nahlas, aby je ostatní slyšeli. A ti, co si hrají s mobilem se zase snaží jen protlouct dnem, tak aby nedostali nějaký nadbytečný úkol a nemuseli se o nic starat.
Někde mezi tím je Alten, který se snaží udržovat dobré, ale stručné vztahy s každým s kým spolupracuje. Tak, aby odvedl svou práci, ale samozřejmě se zbytečně nenadřel, protože jak už zjistil, všichni pracují hlavně podle hesla: „Work smart, not hard.“
Alten už je ve firmě měsíc a půl a jeho dva projekty krásně šlapou. Dodavatelé našli v Altenovi psychologickou podporu, zpoždění projektů se postupně zkracuje, takže odpoledne odchází dřív a má víc času na rodinu a volnočasové aktivity. Jenže tahle idyla netrvá ani týden.
Týden utekl jako voda, a celé oddělení elektroniků se znovu schází na pravidelné poradě, které vede Wulfa.
„Jsem rád, že jsme se tu sešli všichni. Helmund odešel vlastně už minulý týden. Tak než začneme poradu, mám pro vás nový projekt, kdo si ho chce vzít?“
Všichni kroutí hlavami.
„Já už mám čtyři a teprve se rozbíhají.“
„Sorry, kdyby to bylo až za měsíc, ale teď máme šílené fofry. Jsme ve skluzu, úplně v prdeli, však ti povím za chvíli.“
Vypadá to, že žádný z kolegů nemá o nový projekt zájem, a tak se Wulfův pohled pozastavuje u Altena.
„No já myslím, že mít nějaký projekt úplně od začátku bude pro mě užitečnější než přebírat jenom ty rozjeté, že.“ Povídá Alten.
„Supr, nový projekt si bere Alten. To je slovo.“ Reaguje Wulfa nadšeně.
„Však jo, já budu jenom rád. Ale určitě se budu muset zase na spoustu věcí zeptat, jsem ve firmě teprve měsíc a půl.“
„Určitě, jen se ptej! Já když nastupoval, dali mi projektů hned devět! A taky jsem nevěděl, co mám dělat. Však to bude pro tebe jenom dobře, a když nebudeš něco vědět, přijď rovnou za mnou.“
Všichni se usmívají.