Jeffry s Dorou stojí před vesmírnou lodí, která je zaparkovaná v kůlně, takovým zvláštním způsobem. Jako by byla pohozená.
„To už tak byla?“
„Jo.“
Jeffry krčí rameny.
„Dobře, zkusíme inicializovat systém, pojď dovnitř.“
„Ale já na stovky světelných let daleko určitě neletím.“ Říká Dora znovu.
„Vždyť ano, než objevím červí díru, díky které se dostaneme zpátky v čase, zůstaneš tady. Jen si nejsem úplně jistý, jestli si ze školení na všechno pamatuju. Bude to spíš jako když vleze opice do Mercedesu, takže mi musíš pomoct.“
Oba se smějí.
A tak jdou oba opatrně k lodi. Po zemi se povalují dřevěná polena a sekery z kůlny. Na moment to vypadá, že tahle vesmírná loď ve tvaru létajícího talíře už ani nefunguje, ale když jsou uvnitř, rozsvěcuje se před nimi známá řada ovládacích panelů a plovoucích monitorů.
Vesmírná loď tohoto typu zvládne hravě jakoukoliv i mezigalaktickou cestu. Jejím pohonem je zvláštní částicové palivo, které se odštěpuje po jejím obvodu, proto má loď tvar talíře.
Kromě toho je zde úplná databáze z celého vesmíru, kterou tu mimozemšťané z nějakého důvodu nechali. Když si Jeffry prohlíží mapu mléčné dráhy, je na několika místech označená výrazněji.
„Koukni, několik civilizací jen v mléčné dráze. Ale koukám, že daleko. Tady ta, kdybych letěl po trase, 120 000 světelných let.“
„Jejda.“ Reaguje Dora.
„Hmm, ale mají i kulturu, tři chlápky, co vypadají jako Charlie Chaplin. Tezaurus, to je u nás slovník a u nich hrob někde na louce. Všechno tam vypadá docela sešle a primitivně, koukám.“
„Tak tam bych stodvacet tisíc let asi neletěla.“
„Ale mají Charlieho Chaplina.“
Oba se smějí.
„Navíc jestli si pamatuješ teorii, vidíme jen to, co se odehrálo před 120 000 lety, takže až bych dorazil na místo, budou reálně o dalších 240 000 let vepředu.“
„Ale to je přece už hodně.“ Reaguje Dora.
„No je, co když ten svět už nebude existovat. To by je potom letěl navštívit jenom idiot.“
Dora na Jeffryho hledí.
„Už chápu proč jsme tu vesmírnou loď dostali tak lacino.“ Pokračuje Jeffry.
„Dostali jsme ji zadarmo.“
„Právě…“
Oba unaveně vydechují.
„Já myslím, že touha po dobrodružství a navštěvování cizích světů je něco v nás, primitivně zakořeněného a vlastně zbytečného. Vem si, že člověk, který má v hlavě nějaký mozek, by spíš chtěl, aby si tu loď prohlédli jeho inženýři a vymysleli co z ní by se dalo vyrábět a prodávat.“
„Já jenom souhlasím. Nezdá se ti to rozumnější než prostě odletět a vrátit se až za dvěstěpadesáttisíc let?“
Jeffry se škrábe na hlavě.
„Jenže to neřeší problém s kouzelným dědečkem, který tu bude taky. A ten když se rozhodne, pošle nás někam pryč stejně. Jednou kontakt s mimozemšťany, navždy kontakt s mimozemšťany. Teď jsem se díval na jeden starý seriál Krajní meze. A jeho autor ho natáčel celé roky, spekuloval, objevoval různé možnosti v našich i vzdálených světech, nakonec byl na mimozemšťany akorát naštvaný a zemřel. Co po něm podle mě zůstalo je ten seriál.“
„To ale nezní moc povzbudivě.“
„Právě.“
Oba se znovu rozhlížejí po ovládacích panelech.
„S penězi, co jsem si vydělal, kdybych za ně nakoupil třeba současné umění, předměty, možná i kuchyňské nádobí, tak by za 240 000 let mohly mít už slušnou cenu.“
Dora kroutí hlavou.
„Pokud bude Země ještě existovat.“
„Vidíš jak si se do toho dostala. Ještě pár let a byla bys ostřílená vesmírná cestovatelka.“
„A nechceš odletět nejdřív na Proximu Centauri? Ta je odsud jen 7 světelných let, pak bych s tebou možná i letěla, teď mám ale malé děti.“
Dora přitom na jednom z plovoucích monitorů přibližuje nejbližší sluneční soustavu.
„Jako takový zkušební let. Za 14 let se toho moc nezmění, že?“ Souhlasí Jeffry.
„Právě, jen budu o něco starší, ale to ti vadit nebude.“
„Čtrnáct let, to by mi mohlo zůstat i bankovní konto. Když nakoupím akcie, třeba od Applu, už by mohly mít slušný výnos, takových 500 % určitě.“ Dál přemýšlí Jeffry nahlas.
„Tak vidíš. Není to rozumnější, než odletět támhle za Charliem Chaplinem? Ještě na tom vyděláš.“
Jerry se na Doru usmívá.
„Kolik ti vlastně je?“
„24 let.“ Odpovídá Dora.
„Tak až se vrátím, bude ti takových 38, 39. To ještě nejsou ženské úplně k zahození. Hlavně jez vitamíny.“
Dora se směje.
„A co bude s tebou?“
„Když použiju uspávací stázovou komoru, uběhne mi tak možná měsíc. Záleží jak dlouho se na Proximě Centauri zdržím. Ale koukám, že jsou na nejbližších planetách akorát mechy a lišejníky. Říkám, kdybych odletěl třeba těžit nerostné bohatství, bylo by to určitě zajímavější. Jenomže já poletím akorát kvůli tomu, aby mi skočily akcie od Applu. Takže se určitě moc nezdržím.“
Dora přikývnutím souhlasí. Přitom, nasazuje vroucný, sentimentální výraz, jakoby se loučila se vzdáleným příbuzným, kterého už možná neuvidí.
„Neboj, já se určitě vrátím.“ Pokračuje Jeffry. „Kdybych našel strom, na kterém rostou banány, tak se zdržím dva měsíce. Ale potom už letím zpátky, přísahám.“
Oba se smějí.
–
A tak jde Jeffry ještě ten den do banky, aby se před cestou na Proximu Centauri ujistil, že bude za dobu jeho nepřítomnosti všechno v pořádku a jeho konto bude pořád existovat. Úřednice na něj přitom nechápavě hledí.
„Na jak dlouho, že to odjíždíte?“
„Asi na čtrnáct let.“ Odpovídá Jeffry se samozřejmostí v hlase.
„A to víte tak přesně?“
„Hele, já bych jenom potřeboval podepsat všechno, co ode mě budete chtít podepsat, aby byla aspoň nějaká šance, že bude moje konto dál existovat.“
Postarší úřednice se dál nechápavě usmívá.
„Ale to přece není nutné. Kdyby bylo něco v nepořádku, určitě se s vámi operátoři spojí telefonicky.“
„To právěže asi ne, já budu spíš někde v džungli v jeskyni. Naše společnost totiž hloubí vrt, jde o práci off shore, a nejbližší spojení se světem bude ve vesnici, kde je internet akorát tak možná v knihovně.“
„Aha, rozumím.“
Paní projíždí v počítači bankovní databázi, ale žádné další nebo nadcházející smlouvy nikde nevidí.
„Tak podívejte, telefon na vás máme, email taky. Jsem si jistá, že pokud od vás budeme cokoliv potřebovat, určitě počkáme až zareagujete. Nakonec jste klient vysoce bonitní, koukám, že máte v různých fondech spousty investic, a ty jsou samozřejmě chráněny smluvními závazky. Jediné, co by se mohlo přihodit by bylo, že některý z investičních fondů přestane vynášet a začne se propadat do červených čísel.“
„S tím počítám, ale já mám peníze jen ve fondech, kde jde dlouhodobá křivka nahoru. Sice ne nijak závratně, maximálně takových osm procent za rok. Ale za deset let to bude takových 100% určitě, spíš víc.“
„Dobře, vidím, že rizika znáte.“ Povídá úřednice s úsměvem.
Když je Jeffry na ulici před bankou, vytahuje z krabičky jednu cigaretu a zapaluje si. Po chvíli mu dochází, že udělal všechno, co se dalo, teď se spíš uvidí jak taková investice za 14 let dopadne.