O pár dní později má Baldo Bagge připravené dva kufry velikosti L, příruční zavazadlo, power banku, nabitý telefon, nějakou svačinu. Zítra všichni vstávají už ve 3 ráno, aby byli na letišti včas.
To je paráda, zase na cestách. Jediná věc, která mu trochu vadí je, že v momentě, kdy přistanou v Lisabonu, tak se určitě ozve někdo z realitky, že by si chtěl prohlédnout muzeum. Ale to už se nedá nic dělat, uvažuje Bagge radostně.
Najednou zvoní mobil, volá Moorová:
„Dobrý den, jak se máte? Už se balíte?“
„No ano, balím. Budíček je ve 3 ráno, a co vy?“ Ptá se Bagge.
Ze sluchátka se na moment nic neozývá.
„A jak vám je? Nejste nemocný?“
„Ne. A vy?“
Moorová před odpovědí znovu chvíli vyčkává.
„Já myslím, že jsem to chytla.. od dětí. Jsou nemocné už pár dní, mysleli jsme, že je to jen rýma. Že jsou nachlazené, tak jsem je vzala na vyšetření a doktor potvrdil, že chytli toho vira. A mě se dnes odpoledne taky přitížilo.“
Bagge krčí rameny.
„Co se dá dělat, tak si uvařte čaj, do něj nakapejte citrón, propolis, chagu a běžte si lehnout. Uvidíme, co zítra.“
„Takhle přece letět nemůžu!“ Reaguje Moorová.
„Kufry si ale nevybalujte, zajedu pro vás, půjdete na test a když bude ok, možná půjde o obyčejnou chřipku.“
„Tak dobře, zítra.“
„Díky, naschle.“
Bagge unaveně vydechuje.
„Tak desítky tisíc lidí, teď ještě Moorová, jenom já jsem nesmrtelný, to je ta životospráva.“ Povídá do větru.
Mobil zase zvoní, volá Cwalda.
„Ještě ty si chyběl. Už máte sbaleno?“ Ptá se Bagge.
„Eh hehheeeh, šéfe, mě je blbě. Asi jsem něco chytil.“
„No a byl jste u doktora?“
„Ještě ne, ale volám, protože to zítra asi nedám.“ Pokračuje Cwalda.
Bagge si mne jednou dlaní obličej.
„Dobře, víte co, Moorová asi chytila vira a zítra ji vezu na testy. Pojedete s námi. Jestli to nebude vážné, letíme, jestli ano zůstáváme doma.“
„Eh hehh heeeh, fajn.“
„Naschle.“
Bagge, už smířený s tím, že zůstanou doma hledí teskně na svoje kufry. Dokud není vybaleno, pořád je tu ještě naděje, uvažuje a jde spát.
–
Ráno, když je Bagge u Moorové, nasedá do auta s rouškou na obličeji.
„To je tak vážné?“
„Preventivní opatření.“ Reaguje Moorová.
„Jo, tyhle slova opakují ve všech zprávách snad tisíckrát za den, a ještě vy začínejte.“
Bagge otáčí vůz směrem k Cwaldovu domu.
„Kam jedete? Na testy do odběrového centra se jede po hlavní.“
„Vyzvedneme Cwaldu, nevím, jestli jste se neobjímali, ale chytil to taky.“
„Aha.“ Odpovídá Moorová trochu zvláštním tónem.
Když jsou na místě, nastupuje Cwalda bez roušky.
„Nemáte roušku?“ Ptá se Bagge.
„Na co?“
„Preventivní opatření.“ Povídá Moorová.
„Nemám.“
Bagge mu tedy podává z přihrádky náhradní.
„Užijte si to.“ Povídá přitom.
„A vy roušku nenosíte?“ Ptá se Cwalda.
„No, jestli jste nemocní, tak si aspoň ověřím, co si myslím už dávno. A sice, že hamburger s hranolky, a k tomu půl litru coly každý den, a můžou vás vozit do nemocnice dvakrát do roka.“
Cwalda ani Moorová nereagují, a tak Bagge vyjíždí směr testovací centrum. Do toho mu po chvíli zvoní telefon.
„Bagge, dobrý den.“
„Dobrý den, volám z realitní kanceláře. Našli jsme vám zájemce o vaši nemovitost. Muzejní prostory v centru města.“
„Ano, ano, kdy se můžeme sejít?“
„Podívejte, já jsem se zájemci mluvil a hodilo by se jim to nejlépe zítra dopoledne.“
Bagge je nadšený, i když si v ten moment uvědomuje, že by z toho co říká nemělo vyplynout žádné podezření před ostatními. Podezření, že prodává muzeum Gragate. Alespoň ne do chvíle, kdy se takový obchod skutečně podaří.
„Dobře, tak si ještě zavoláme.“
„Budu se na vás těšit.“
„Na shledanou.“
Poté, co Bagge pokládá mobil do přihrádky auta, si všímá zvědavého pohledu Moorové.
„Kdo to byl?“
„Ále, narazil jsem na takové sběratele na internetu. Prodávají většinou jenom krámy, ale viděl jsem na fotkách pár zajímavých kousků mosazného nádobí. Údajně má být 100 let staré, ale jestli bude poškrábané, tak za každý škrábanec odečtu 10 let a hned vyjde levněji.“
„Ó, škoda, že nemůžu s vámi dokud nebudou výsledky testů.“ Povídá Moorová. „A jaktože vám volá teď, když jsme měli letět do Lisabonu?“
Bagge chvíli přemýšlí, ale raději ne moc dlouho.
„Já nevím proč vlastně volá, psal jsem jim jenom email. Asi se toho rádi zbaví.“
„Aha.“
Bagge nasazuje významný pohled.
„Vidíte, do čaje si dávám tinktury a minerály a jsem svobodný člověk. Svobodný člověk, který musí odvézt vás dva do nemocnice.“
–
Ten večer přichází od Moorové i od Cwaldy špatné zprávy. Oběma se přitížilo, testy vyšly taky pozitivně, takže se v následujících týdnech určitě nikam neletí. Bagge má tedy otázku, jestli muzeum vůbec prodávat.
Následující volné týdny se k takovému prodeji určitě hodí, jenže co když se podobná věc bude následující roky neustále opakovat? Co když tu bude neustálý problém s různými pandemiemi už napořád? Že by se v dnešní době, protkané reklamami na kdejaký přeslazený jed, většina lidí vzpamatovala a začala žít zdravě?
Když tak nad tím Bagge přemýšlí, vychází mu spíš, že na tom bude většina lidí jako Cwalda a jeho přebytečná kila. A i kdyby ne, budou jíst akorát oříškové cereálie a budou na tom vlastně podobně, i když se štíhlou linií. A tak se takové muzeum jako domácí projekt pro zaměstnance s oslabenou imunitou určitě hodí, dochází Baggemu nakonec.