Ráno se Jeffry s Dorou budí současně, protože seno, ve kterém spí je docela hlučné. Hlavně při otáčení, to když se chtěli Jeffry nebo Dora přes noc otočit nebo trochu uvelebit, aby seno tolik nepíchalo do kůže, udělalo to vždycky takový rámus, že se probudil i ten druhý. Přesto se oba očividně vyspali docela dobře.
„Uááá, není to jako v posteli u mimozemšťanů, ale pořád lepší, než na zemi u reptiliánů, ne?“ Pronáší Jeffry.
„Jsem zvědavá, jak se vyspíme mezi brouky a červy.“
Oba se smějí.
„Doufám, že jsme pochopili tu naši misi správně, už se docela těším domů, i když do 21. století.“
„Vlastně jo, bude milénium! To budou oslavy, doufám, že jsme je ještě nepropásli.“ Reaguje Dora.
Jeffrymu sice nepřipadá, že by měl s dobou v dalším století moc společného, ale tváří se taky nadšeně.
Po snídani si oba balí svačinu na cestu do několika vrstev papíru, a vše potírají kravským hnojem, aby nebylo jejich jídlo cítit jídlem.
Aschehrt přitom scénu pobaveně pozoruje.
„A jak se s nimi vlastně dorozumíváte?“ Ptá se Jeffry.
Aschehrt slyší díky Mashce už o něco lépe, a tak rovnou odpovídá:
„Dlouho to nešlo jinak, než že jsme je museli odhánět s puškami v ruce. Ale poté můj syn zatleskal a všichni Mesymové najednou zastavili a nastražili tykadla.“
„A kde je vůbec váš syn?“ Ptá se Dora.
Aschehrt se rozhlíží, jestli není jeho žena náhodou poblíž.
„Ne tak nahlas, ona Burga po té Mashce už docela dobře slyší. Ráno už na mě vůbec neřvala.“
„Tak kde je?“ Ptá se Dora tišeji.
Aschehrt se tváří rozpačitě.
„Před několika lety se tu objevila tlupa lidí, málem nám podpálili farmu, ale syn, že si můžou vzít vola a dvě krávy a jestli může jít s nimi. Tak šel. To farmu zachránilo, ale on už se nevrátil.“
Dora nasazuje zúčastněný výraz, ale Jeffrymu připadají tyto informace teď ráno před cestou docela zbytečné.
„Takže on zatleskal, brouci se zastavili a co potom?“
Aschehrt krčí rameny.
„Moc z jejich řeči ještě neznáme, ale když zatleskám pomalu takhle (tlesk.. tlesk.. tlesk), znamená to, že přinesu jídlo. A když rychle (tle-tle-tle-tlesk) několikrát za sebou, tak je odeženu, aby šli domů.“
„Hmm, tak to si asi moc nepokecáme.“ Pronáší Jeffry.
O chvíli později se tedy všichni loučí a Jeffry s Dorou jdou vstříc do toho nejhoršího.
–
Místo, kde se koncentruje hmyz je něco mezi močálem a žumpou, spíš močálem z výkalů. Přesto se za zdí, uplácanou z bláta, větví a všeho, co bylo po ruce, koncentruje většina hmyzu překvapivě právě tady.
Kolem dokola jsou totiž zelené louky, lesy, krásná příroda a uvnitř za zdí, jedno obrovské hnojiště.
„Jaký máš plán?“ Ptá se Dora.
„Žádný, jako vždycky.“
Oba se smějí.
„Zkusíme to s tím tleskáním.“ Pokračuje Jeffry: „A pak prostě.. ehm.. nožík sebou mám, lak na nehty máš zase ty, tak jim nanosíme hromadu dřeva, na to naházíme nějaké roztoče nebo červy a uvidíme, co se bude dít.“
„Vidíš, že máš plán.“ Reaguje Dora.
„Je to přece jenom hloupá příroda, takže se budeme bavit o jídle a hotovo.“
Oba se smějí.
Jeffry s Dorou jdou tedy se zatajeným dechem dále. Kolem nich se začínají z jedné i druhé strany houfovat obrovští, šestinozí brouci.
Jeffry tedy tleská, pomalu, tlesk, tlesk, tlesk.
„Pomaleji.“ Říká Dora.
Tedy dál tleská pomaleji, tlesk.. tlesk.. tlesk.. Všechen hmyz, jakoby najednou zamrzl. Jen si sem tam pomalu někdo poklepává nožkou o kámen nebo si seškrabuje parazita z choulostivého místa.
Jeffry s Dorou jsou už před vchodem do hmyzí říše, a tak Jeffry vytahuje nůž a několika rychlými seky kácí několik okolních stromů. Jenže v ten moment se na ně vrhají všichni brouci, až Jeffry s Dorou končí na zemi úplně paralyzováni pod jejich vahou.
„Snad z nich nejsou ochránci přírody.“ Pronáší Jeffry.
„Ne, jen si přestal tleskat.“
„Aha, no tak teď, když mám na sobě devět rozdováděných kusadel, už to asi nepůjde.“
Dora nervózně oddechuje, pod tou vahou ji přijde, jakoby ji někdo znásilňoval.
„Musíme počkat, víš, jak to bylo předtím.“
A tak Jeffry s Dorou leží a čekají, až to brouky přestane bavit a odejdou.
O něco později, při druhém pokusu jsou už poučení, a tak vždycky ten, kdo má volné ruce, pokračuje v tleskání v pomalém, klidném tempu, a ten druhý pracuje.
Netrvá dlouho a před hlavní branou se tyčí hromada čerstvě nasekaného dříví. To je ovšem stále čerstvé, tudíž patrně nepoživatelné.
„Mám hlad.“ Povídá Dora.
„Kdybych věděl, že tady budu sekat a tahat dříví a potom za odměnu Mashku s klystýrem a tělesným a psychologickým vyšetřením, zůstal bych raději doma a otevřel si pivo.“
Oba se smějí.
„A kde se najíme? Tady naše jídlo přece nerozbalíme.. před nimi.. a tleskej.“
„Tleskám, tleskám. Tak se zase vzdálíme, stejně bude muset to dřevo nejdříve shnít anebo uschnout.“
„Jak to?“ Ptá se Dora.
„Je ještě plné obranných látek, ty musí nejdřív uschnout, ne?“ Ptá se Jeffry.
„To se ptáš mě?“
Jeffry s Dorou na sebe nechápavě hledí, poté odcházejí raději pryč.
–
O měsíc později je už dřevo dost suché, a tak jde Jeffry s Dorou pro několik přeživších roztočů k protihlukové stěně. Hází je do pytlů na brambory, které jim Aschehrt laskavě zapůjčil a jdou rovnou ke své hromadě před bránu ke hmyzímu ghettu.
Tam už se několik roztočů vesele živí. Dychtivě mlaskají, požvykují a mrouskají se, jako slizké, obtloustlé kočky.
„Vidíš?“ Říká Jeffry jednomu z brouků, stojícímu opodál.
Ten však očividně nic nechápe.
„Tleskej.“ Připomíná Dora.
„No jo, tak hodíme na hromadu červíky, které jsme přinesli a musíme dovnitř zkusit se s někým domluvit, jestli to půjde.“
„Ha! Domluvit.“