Jose, Jasmine a kosmický inženýr Jurij leží ve skafandrech v malém kokpitu raketoplánu. Lepší výraz by byl leží „vmáčknutí“ v malém kokpitu. Nikdo jim neřekl proč jsou prostory uvnitř tak malé, ale Jose má teorii, že jde o úsporu váhy kvůli tomu, že vynášejí navíc ještě družici.
Jurij vypadá zaměstnaně, na ovládacím panelu pořád něco mačká, semtam se ohlédne za Jasmine a mrkne okem, jakože v pořádku, poté se otočí k Josemu, poplácá ho po ramenou a znovu něco zadává.
„Škoda, že neumí anglicky. Ještě s těmi tlačítky v azbuce, co asi dělá?“ Ptá se Jasmine.
Jose krčí rameny a snaží se poposunout, protože ho něco tlačí do zadku.
„Nevím, ale usmívá se. To bude dobré znamení.“
„Настройтесь на другой канал!“ Reaguje Jurij.
„Cože?“ Ptá se Jose.
„Испанский болтовня, кто должен это слушать?“
Poté se odpoutává od sedadla, naklání se k Josemu a mačká na jeho skafandru tlačítko. Jose ho v ten moment ve skafandru už neslyší.
„Вы не слышите.“
Mačká druhé. A znovu ho slyší.
„Вы слышите, понимаете?“
„Jasný, dík.“
Jasmine kýve tázavě hlavou na Joseho jako co chtěl.
„Máme se vždycky přeladit, ať nás nemusí poslouchat.“
A ukazuje jí na dálku. Jurij gestikuluje, jakože se mu ulevilo od uší. Po chvíli už jde vidět odpočítávání do startu.
Po několika minutách, kdy byli přibití do sedadel s úlevou všichni zjišťují, že už jsou nahoře. Jurij hledí s napětím na displej, kde se ukazuje znovu něco jenom v azbuce.
Najednou jakoby to s kokpitem škublo.
„Спутник отделен.“ Hlásí Jurij dispečinku.
Ze sluchátka se ozývá podobně nesrozumitelná odpověď. Jose kroutí nechápavě hlavou.
„To bude pěkná nuda, nerozumíme ani prd.“
„Ale koukni ten výhled.“ Povídá Jasmine.
Kokpit se zvolna natáčí směrem k Zemi. Ta vypadá zeshora famózně. Všechny přitom v sedadlech nadnáší nulová gravitace.
O něco později je v dálce vidět jakási lesklá tečka, ta se postupně zvětšuje, zvětšuje až jde vidět, že jde o družici s namalovaným krakenem na boku.
„Спутники Kraken 1, he?“ Povídá Jurij.
„Da.“ Reaguje Jasmine.
„Da, da.“ Pokračuje Jurij se zájmem.
Kokpit lodi vepředu syčí, aby zpomalil, poté Jurij zvolna joystickem nasměrovává loď k zadní části a připojuje se k ní.
„Bezva!“ Volá Jose.
Jasmine tleská, Jurij gestem jakože přijímá ovace. Poté se zvedá z křesla a švihem ruky letí směrem k zadní části kokpitu, kde si připoutává skafandr ke zdi, opírá hlavu o stěnu a zavírá oči.
„Co dělá, on spí?“ Ptá se Jose.
„Družice už je napojená, hele, tady ta obrazovka předtím nesvítila.“
Na obrazovce je nákres družice a pod ní ukazatel, který přejíždí tam a zpátky. Jose se tedy taky odpoutává od křesla a švihem k okýnku, aby se podíval ven.
„Že jsem si nevzal foťák.“
Jasmine se mezitím taky zuřivě odpoutává a švihem k druhému okýnku.
„Prosím tě a k čemu? Takových fotek je, ale to že jsme tady, to je něco!“
„Hmm, akorát ten komfort nic moc. Tady si asi šampaňským nepřipijeme.“
Oba se smějí.
Přibližně po dvou hodinách čekání, kdy si Jose s Jasmine krátili čas tím, že přebírali zásoby tub s jídlem, ochutnávali je a fixem je španělsky popisovali, pípá ovládací panel.
Jurij jako na povel zvedá hlavu, odpoutává se a letí k němu. Chvíli nadává, potom si vyměňuje názory se střediskem a otáčí se k Josemu.
„Я должен выйти, перекусить после перезагрузки.“
„Oukej.“
Jurij si poté nasazuje helmu.
„Шлемы, наденьте свои шлемы и включите воздух.“
Jose s Jasmine na sebe nechápavě hledí.
„Asi chce jít ven, tak si to taky nasadíme.“ Povídá Jasmine.
Když si oba myslí, že jsou hotovi, volá Jurij:
„Воздух!“
A mává přitom hadicí s přívodem vzduchu. To všechno na školení samozřejmě bylo, ale Josemu ani Jasmine se očividně nelíbí, že vypadají stupidně jen proto, že neví, co chce dělat.
Když jsou skafandry napuštěné vzduchem a kokpit zase vypuštěný, otevírá Jurij dvířka, něco říká a ledabyle mává rukou. Poté si nasazuje pás s nářadím a opatrně šplhá ven až k družici.
Jose jde tedy za ním, jestli nebude potřeba s něčím pomoct. Když se oba vrávoravě dostávají na místo, povídá Jurij překvapeně:
„Но ты не должен быть там.“
„Já nevím, můžu třeba podržet baterku.“
Jurij kroutí hlavou a začíná šroubovat kryt družice. Jasmine přitom vykukuje ze dvířek.
„Jasmine, zůstaň raději uvnitř, tohle je práce pro chlapy.“
„Já určitě nikam nejdu.“
Když má Jose sáček plný šroubů a drží už i kryt, oba zkoumavě hledí do střev družice. Všechno bliká nebo svítí a vypadá v pořádku.
„Hmm.“
„Vyměníme ten počítač?“ Ptá se Jose.
Jurij pořád hledí dovnitř.
„CPU!“ Volá Jose.
„Ahh, CPU, я возьму его.“
„Jasmine?“ Volá Jose.
„Ano?“
„Přineseš nám ten nový počítač?“
Jasmine chvíli váhá, Jurij na Joseho přitom překvapeně hledí.
„Jo vezmu, dejte mi chviličku.“
Jose naznačuje prsty, jakože oukej. Josemu je jasné, že už pouhý fakt, že mu pomáhá držet šrouby a kryt nebo, že je vlastně venku ve volném prostoru bude proti předpisům. Taky jim něco podobného během tréninku neustále omílali.
„I když si cvičíme pohyb ve stavu beztíže, ten se vás týkat nebude. Kokpit lodi po celou dobu opravy neopustíte, ale jde o povinnou součást výcviku, tak to musí být.“
Jose s Jasmine tehdy se samozřejmostí přikyvovali, ale od toho momentu začali vymýšlet různé varianty jak se dostat i ven. Naštěstí s nimi nakonec letěl Rus a ne třeba Němec, to by bylo asi složitější, pochvaluje si Jose.
Když je Jasmine blíž, tak si od ní Jurij bere batoh, odzipovává a vytahuje nový počítač. Přitom ji s krabicí uvnitř porovnává, jestli vypadá stejně a má stejné konektory. Jose si přitom všímá nálepky s logem Microsoft Windows.
„No, tak už je jasné proč to nejede. Podívej, ta družice běží na Windowsech.“
Jasmine nasazuje unavený výraz.
„To tu budeme lítat asi často.“
„Právě.“ Dodává Jose.