Další den sedí Baldo Bagge zase v kanceláři. O čich i chuť, což jsou průvodní příznaky viru, přišel už před mnoha lety, takže necítí žádný rozdíl a doufá, že ho poslechnou a Moorová, ani Cwalda nepřijdou do práce.
Ihned poté, co se usazuje za stolem přichází Moorová.
„Tak si vemte aspoň roušku, ne?“ Povídá Bagge.
„Já už si tím prošla, mám ještě protilátky.“ Reaguje Moorová. „A jak vám je?“
„Jako vždycky, normálně. Akorát jsem byl zase na Wikipedii, tak doufám, že jsem neudělal nějakou blbost.“
„Já tomu nerozumím, co máte pořád s tou Wikipedií?“
Bagge zhluboka vydechuje.
„Jak myslíte, že jsem všechno financoval? Teda teď už mi žádné peníze nechodí, takže vám to můžu říct, jestli chcete.“
Moorová na Baggeho nechápavě hledí.
„Začalo to před mnoha lety, zrovna jsem dostudoval, odmaturoval a říkal jsem si co teď? Jediné znalosti, které jsem měl, byly nějaké témata ze školy a spousty, tuny starých knih, které jsem mezitím přečetl. A tím to začalo, šel jsem na jedno diskuzní fórum jenom si ověřit, že jsem nejchytřejší na světě. Asi za 6 měsíců to vyeskalovalo do té míry, že stačilo kliknout na internetový odkaz a předseda vlády rezignoval.“
„To vím, to už jste mi říkal.“
„Vážně?“
Moorová pokyvuje hlavou.
„No vidíte, mě už připadá, že jsem za tu dobu zestárl o 1000 let a nastupuje senilita. No a pak jsem viděl jeden dokument o tom jak vznikla sluneční soustava. Tak jsem si řekl, situace vyeskalovala tak, že teď už jsi v hajzlu. Já na to nevypadám, ale v zásadě jsem vysoce morální člověk a zkrátka nedokážu dělat některé věci, které se běžně dějí. Takže budu jako Jupiter, který na sebe natáhne všechno staré, zteřelé, společensky se zdiskredituje, vydělá přitom nějaké peníze a svět se bude točit dál, promění se přitom v moderní, nový svět.
Nějakou dobu to fungovalo, peníze chodily na účet, ani nevím odkud. Na každý argument jsem měl trefný protiargument, společensky se úplně zdiskreditoval, protože pak už jsem jenom klikal na odkazy na Wikipedii a peníze chodily.
Západ mě začal ignorovat, peníze už neposílají, teď už zbývá jen východ. No a když jsem viděl co se děje na Ukrajině, že jde o vojenský konflikt, tak sice je to v zásadě pozitivní, protože už se nemluví o pandemii, ale myslím, že už stačilo. Tak jsem včera večer zašel na Wikipedii, klikl na několik odkazů a jsem zvědav, jestli ten vojenský konflikt přestane anebo ne.“
Moorová kroutí hlavou.
„Nedáte si kafe?“
„Nevěříte, to je dobře. Já totiž taky doufám, že jsem zdiskreditovaný už globálně a nebude mě poslouchat už nikdo.“
Moorová se usmívá, zvedá se ze židle a jde vařit kávu.
–
To odpoledne se oba dívají na zprávy. Právě probíhají v OSN mírová jednání. Nějaký generál v zelené uniformě vystupuje před shromáždění a předčítá za jakých podmínek by se mohlo pokračovat.
„Nedá se nic dělat.“ Reaguje Bagge. „Musíme zalehnout na matrace.“
„Cože co?“
„Do Portugalska se jentak nepodíváme. Četla jste kmotra? To je mafiánský termín, vždycky když bylo kolem moc horko, zalehli mafiáni někde v ústraní na marace a třeba půl roku chodili jen na záchod nebo na nákup.“
„Mě se na žádné matrace nechce, teď když máme rozjetý business.“ Nesouhlasí Moorová. „A proč mi to vlastně říkáte, takové věci? Nejste blázen?“
„Já vám to říkám proto, že pandemii jsem nějak ustál, jo? Ta taky vznikla nějak inspirovaná mnou, já nemám žádný čich ani chuť už řadu let. Ale jestli bude mír na základě toho, že jsem na něco klikal na Wikipedii, tak jsem v hajzlu.“
Oba se smějí.
„Vy jste divný, já už vám nevěřím ani slovo.“
„To je dobře, tak by to totiž mělo být.“
Oba se smějí.
„Společnost se s moderními technologiemi proměnila.“ Pokračuje Bagge. „A potřebuje nějaký Jupiter, nějaké globální téma. Sice bych se u toho mohl chovat míň arogantně a jen neklikat na odkazy ve Wikipedii, ale třeba tady tohle udělám úplně zadarmo, tak co by chtěli?“
„Chcete cukr? Do kávy.“ Reaguje Moorová.
„Nene, děkuju. Dneska už stejně končíme, máme v sobě už snad páté kafe. Normálně se teď bojím vyjít na ulici, jestli na mě nebude číhat nějaký sniper.“
„Ale nepřehánějte, stejně si to všechno jen vymýšlíte.“
„Jo, ale do žádného Portugalska teď nemůžeme. Budeme se starat o muzeum, počkáme, než to vyšumí, já si zajdu na psychiatrii, a pak zase něco naplánujeme, dobře?“
„Dobře.“
–
O čtrnáct dní později je Baggeho test na virus negativní. V OSN stále probíhají jednání, a tak je Bagge na matraci, chodí na záchod, nakoupit, do kuchyně, do koupelny a čeká až to vyšumí.
Právě mu zvoní mobil, to je Moorová.
„Pořád jste na matraci?“
Bagge chvíli přemýšlí.
„Co muzeum, všechno v pořádku?“
„Máme narváno, měl byste to vidět, přišla spousta lidí. Však pojďte do práce.“
„To je dobře, ale necítím se zrovna nejlíp. Myslím kvůli tomu viru. A co Cwalda, všechno oukej?“
„Cwalda pomáhá, však přijďte.“
„Určitě přijdu, přiští měsíc nebo možná na podzim, určitě.“
„To není vtipné.“
„Není, já vím.“
„Tak co bude, přijdete?“ Trvá na svém Moorová.
„Dobře, jenom se oholím a za chvíli jsem tam.“
„Fajn.“