Výhoda modernější civilizace, hlavně během posledních několik století, je určitě v tom, že je možné poslat cokoliv odkudkoliv. Tedy většinou je potřeba doložit taky různé celní prohlášení, zaplatit cla atp. Ale pokud jde o soukromý majetek, zakoupený z druhé ruky, může být takový transport docela oříšek.
V městečku Valdes v Argentině je sice poštovní úřad, ale vyznat se ve všech formulářích, které je potřeba pro odeslání několika balíků s různými tretkami, k tomu už musí Moorová pracovat s googlem a překladačem až do pozdních večerních hodin.
Bagge ví moc dobře, co je to za práce, a tak je k Moorové už od rána co nejmilejší.
„Až do večera jsem studoval další plán, ještě před cestou na Madagaskar nás čeká mezipřistání v Sao Paulu a Etiopie. Tam vám dám pár dní volna. No sice to nebude asi dovolená snů, ale nějaký wellness se tam určitě taky najde.“
„Etiopie?“ Ptá se Cwalda.
„Právě.“ Reaguje Bagge. „Si představte, že bychom museli všechno neustále převážet, navíc do takové země vás obvykle pustí jen s tím nejnutnějším.“
Moorová se směje.
„Vy s tím vaším kufříkem mít problém určitě nebudete, co v něm vlastě máte?“
„Coby?“ Diví se Cwalda.
Cwalda se podle všeho kvůli svému pohodlí zabalil docela nalehko. Nicméně Baggemu i Moorové to přijde jako odvaha. K tomu si navíc dodnes nevyměnil ani tričko, košili a ani kalhoty.
„Já kdybych si nemohl zapojit k televizi ani laptop, tak bych se večer asi unudil k smrti.“ Pronáší Bagge.
Tím však rozhovor na tohle téma končí a všichni tři se vydávají na místní poštovní úřad.
–
Na letišti v Buenos Aires je odbavování docela hektické. Některé aerolinky totiž začínají zavádět systém samoodbavování. Takže je zapotřebí se nejdříve přihlásit přes mobil kvůli checkinu, zvolit si nějakou doplňkovou službu, jako lepší sedadlo, zvážit si zavazadlo na váze, naskenovat barcode z letenky anebo pas a když všechno vyjde, vytiskne váha lístek, který je možné si nalepit na zavazadlo, aby jej automatický podavač přijal.
Realita je taková, že na mobilní verzi stránky spousta věcí nefunguje napoprvé, a tak trvá i pouhá registrace a zaplacení kartou klidně dvacet minut.
Nakonec tedy Bagge, Moorová i Cwalda posílají úspěšně svá zavazadla transportérem někam, odkud je snad někdo už sám naloží do letadla, a běží přes kontrolu k bráně 37, na druhém konci letiště.
Když jsou u svého gatu, mají před otevřením ještě pár minut k dobru. A tak jde Bagge s Cwaldou k automatu nakoupit něco k pití, pár sladkých tyčinek a chipsy.
„Jako byl to docela sportovní výkon, ale v letadle nám taky určitě něco dají.“ Povídá Bagge.
Cwalda přitom dál zadává příkazy do automatu.
„Ále neměli jsme ani oběd, jenom pár Empanadas cestou na benzínce.“
Bagge krčí rameny.
„Hlavně, že stíháme odlet. Netušil jsem, že budou chtít online checkin i tady. Svět se posral.“
Cwalda přitom kontroluje svůj nový smartphone.
„A to kdyby mi došla baterka v telefonu…“
„Hmm, tak byste neletěl nikam. Ale tyhle iPhony jsou docela dobré. Nadupané umělou inteligencí, z toho vám půjde zobrazit letenka, i kdyby byl dávno po smrti.“
Oba se smějí.
Po chvíli postávání u automatu a chroupání chipsů za nimi přichází Moorová. Gate se právě otevírá.
Cestující se staví do dlouhé, znuděné fronty, naprosto všichni s letenkou ve smartphonu, až si Bagge říká, že se během pandemie muselo něco změnit.
Ale už je na řadě, scanuje svou letenku, zelená, postupuje dvířky dál, potom Moorová, zelená, postupuje dál, poté Cwalda a .. chyba panel svítí červenou barvou.
„Musíte skenovat ten barcode.“ Povídá Bagge.
Stevardka, která stojí se dvěma policisty opodál však nasazuje přísný výraz a jde rovnou k Cwaldovi.
„Pojďte s námi, pane. No, jen pojďte.“
Cwalda na ně překvapeně hledí a jde s nimi. Bagge s Moorovou přitom stojí u vchodu a čekají, co se bude dít.
„Prosím pokračujte do letadla.“ Povídá další stevardka.
„Jsme mu měli ten kufr raději zkontrolovat. Asi nějaký problém.“ Pronáší Bagge.
„A co když ho nepustí do letadla, co budeme dělat?“ Ptá se Moorová.
Bagge zhluboka vydechuje.
„No právě a neumí ani pořádně anglicky, to jsem zvědav, co jim bude říkat.“
Oba tedy pokračují do letadla, usedají a čekají, co se bude dít.
Mezitím už Cwalda sedí v oddělené místnosti na lavičce. Několik místních celníků na něj přitom pokyvuje, jako na známou firmu. Místní pašerák, ty jsi jasný.
Jeden z nich mu otírá papírovým proužkem ruce, boty a hází je do sáčku s tekutinou. Výsledek negativní, což je zvláštní. Otevírají tedy jeho kufr, který je už připravený na stole uprostřed místnosti.
Uvnitř jsou dva páry barevných ponožek, trenýrky se srdíčky, náhradní čistá košile a hlavně několik balení podomácku zabalených čokoládových sušenek.
Celník s významným pohledem otevírá obsah a vidí jen sušenky, otevírá tedy všechna balení a nic. Zkoušejí je tedy otestovat stejným papírkem, jenže ten reaguje pozitivně jen na obal.
Jak se ukazuje, polovina kufru je kontaminovaná stopami kokainu, ale kokain nikde. Pro jistotu ještě párají švy kufru, oblečení a nikde nic.
Cwaldu tak s omluvným výrazem pouštějí zpátky do letadla.
„Tak co?“ Ptá se Bagge, když se Cwalda prodírá kolem.
„Zabavili můj kufr. Je kontaminovaný kokainovým práškem, ale já v něm měl jenom sušenky.“
Bagge se tváří překvapeně, potom chápavě.
„No ještěže jste si sebou bral jenom pár věcí.“
Cwalda tedy přechází dál sednout si, letušky ho přitom probodávají podezřívavými pohledy.
„Tak co?“ Píše Moorová Baggemu zprávu.
„Zabavili jeho kufr. Teď bude smrdět ve stejném tričku asi celý rok.“
„:DD“