Velitel Curondor se ujal řídit toto reptiliánské město teprve nedávno a už má problém. Na planetu podle všeho přistáli dva neznámí cizinci, a už začali se špehováním ve vesmírné lodi, kterou podle všeho ukradli mimozemšťanům.
A teď, jakoby se po nich slehla zem. Každý den posílá Curondor několik hlídek, aby prozkoumávali okolí, více či méně vzdálené. Každý druhý den potom jednoho vybraného odvážlivce, aby se vydal daleko za známé hranice, až tam, kde se potulují divocí lidé.
Až se jednoho dne objevují sami před hlavní norou do podzemí hned vedle hlavního močálu. Curondor tedy okamžitě nakazuje skupince strážných, aby šla návštěvníky zlikvidovat. Když se nevracejí, posílá další, až se jde i s další skupinkou podívat na povrch osobně.
Jeffry s Dorou stojí u močálu a váhavě hledí na okolní ještěrky, které teď leží zmlácené na zemi, jako bez života.
„Asi si s nimi nemusela zrovna třísknout o zem, chtěli jsme se přece domluvit na té hmyzí farmě.“ Povídá Jeffry.
„Hele, já mám sílu v rukou, nic víc, co jsem s nimi měla asi tak dělat?“
Jeffry netuší, co by měl odpovědět. V ten moment oba registrují Curondora a několik strážných, jak pomalu přicházejí.
„Jestli jste skončili, tak bychom si mohli promluvit.“ Pronáší Jeffry.
Curondor přichází blíž, přitom šokovaně hledí na zmlácené členy stráže.
„Omluv se mu.“ Šeptá Jeffry.
„Promiňte, moc se omlouvám za vaše hochy. Nechala jsem se trochu unést.“ Povídá Dora.
Curondor jen čumí před sebe a mlčí.
„Já bych řekl, že mu to v té hlavě zrovna moc nechrastí. To bude těžká domluva.“ Reaguje Jeffry.
„Měli jsme sebou něco přinést. Třeba má hlad.“
Oba se smějí.
„Jste to vy, ti dva cizinci.“ Povídá Curondor.
„Ano, to jsme my. Přicházíme z velké dálky, chtěli bychom vám pomoci.“ Odpovídá Dora.
„Pomoci? S čím?“
Stráže za jeho zády se smějí.
„Potřebujeme víc lidských vzorků.“ Připojuje se Jeffry. „Něco jako, zajistíme vám nekonečný přísun potravy a vy začnete spolupracovat.“
„Spolupracovat? S kým?“
Stráže za jeho zády se zase smějí.
„Mě připadá, že to jde docela dobře, nemyslíš?“ Reaguje Dora.
Jerry se otáčí nazpět ke Curondorovi. Přitom počítá na prstech tak, aby to bylo patrné.
„S námi. Holexem a Aschehrtem z hovězí farmy, i když toho jsme se ještě neptali. Jako zástupce lidské civilizace je na tom ale nejlíp.“
Curondor chvíli vypadá, že přemýšlí, potom se otáčí a jde nazpět pod zem. Jeffry přitom pobízí Doru, ať jde za ním.
„Jako vážně?“ Ptá se Dora.
„Jako když někdo nezareaguje, můžeš si myslet a udělat co chceš, ne?“
Dora krčí rameny a oba jdou tedy za Curondorem.
–
Podzemí pod bažinou je docela rozsáhlé, vyztužené kamenným zdivem, na celé stavbě muselo průběžně pracovat spousta generací, možná po tisíce let.
Curondor však od rozhovoru na povrchu jenom leží na svém vyvýšeném piedestalu a zarytě mlčí. Až jsou z toho všichni kolemjdoucí reptiliáni docela zaskočení.
Jeffry a Dora sedí chvíli u něj. Když je kolem více strážných a čekají, co se bude dít, povídá Jeffry:
„Běžte chytit pár nelétavých brouků, několik samců a několik samic. Poznáte mezi nimi rozdíl? Přiveďte je živé.“
„Provedu.“ Reagují stráže jednohlasně.
A odcházejí do kójí, kde přebývají lovci. Curondor dál leží, ale má v tu chvíli oči otevřené dokořán. Dochází mu, že o své velitelské postavení právě přišel.
O několik hodin později jsou lovci nazpět. Chytili několik náhodných nelétavých brouků. Ti se teď snaží zuřivě dostat ze sítí.
Jeffry se zvedá a jde s nimi do vedlejší místnosti, kterou mezitím vyprázdnili. Dovnitř hází brouky, několik pytlů trávy, větví, ovoce, a zavírá za nimi dveře.
„Teď si počkáme, co se bude dít.“
Čekání není mezi ještěrkami úplně snadné, protože kromě toho, že jsou docela zvědavé, jsou i dost přítulné. Tak nějak majetnicky, jako kočka, která když si na vás lehne, a začne vás škrábat po tváři.
Ale po několika dnech tulení a škrábání otevírá Jeffry vítězoslavně dveře hmyzí kóje, aby všem ukázal 5 mrtvých brouků a asi 30 menších, živých!
Mrtvoly jdou okamžitě do kuchyně, a kolem vládne všeobecné nadšení. Curondor přitom dál mlčí, jednu osmaženou nožičku však taky ochutnává, když už se nabízí.
„Jsem zvědavá, co tu budeme jíst my. Všechny sendviče i sušenky nám už dávno došly.“ Povídá Dora při večeři.
„Hmm, ty hmyzí vnitřnosti nevypadají zrovna lákavě. Hned ráno musíme zpátky za Holexem. Doplnit zásoby a povědět mu, jak se daří.“
Ten večer jdou oba spát úplně hladoví.
Ráno, když Jeffry s Dorou odcházejí, loučí se se všemi máváním. Žádným podáním ruky, tulením, ani jiným tělesným kontaktem, kterého si za těch několik dní spolu užili až až. Zamávat nashledanou docela stačí.
Když Curondor registruje, že jsou oba pryč, zvedá se ze země do posedu a prohlíží si okolí. Zdá se, že ho kolemjdoucí reptiliáni ignorují. Ale jeden se před ním zastavuje a hledí na něj.
Když to vidí další, hledí na Curondora taktéž. Když je jich už deset, z toho pět strážných, pronáší Curondor:
„Nanoste živé brouky a potravu na několik týdnů, vyhloubejte dvanáct nových kójí a uzavřete oblast. Nikdo už nepůjde dovnitř, ani ven.“
Možná v ten moment někdo vystřelil, nebo všechny ještěrky slyšely něco ohlušujícího. Kdo ví, ale ve chvíli, kdy Curondor domluvil, se všechny rozutekly dělat svojí práci.
Curondor přitom dál sedí na svém piedestalu, jakoby se nic zvláštního nedělo. Jenom přemýšlí a žhaví mozek doběla, aby byl jeho další krok stejně účinný, jako tenhle první.