Baldo Bagge a Bera Moorová sedí na letišti, obklopeni zavazadly a čekají, až se otevře jejich přepážka, do otevření ovšem zbývají ještě takové dvě hodiny.
Bagge si v telefonu zatím prohlíží fotky.
“Když tak koukám na tu naši společnou fotku před odletem, jsem mezi vámi úplně nejmenší. To ty narážky na Cwaldu asi berete taky nějak ofenzivně, že?”
Moorová se pousmívá.
“Já bych řekla, že to nevadí nikomu. Ale mrzí mě, že jel pryč.”
“Hmm, taky k tomu byl asi dobrý důvod. Jenže stejně mi to přijde divné, prostě bez otázek, vlastně bez rozhovoru, sbalím se a jdu. Kdoví, co by udělal, kdyby šlo o něco důležitého, kdyby nás třeba nechal ve štychu někde v Singapuru a odjel i s našimi doklady.”
Moorová kroutí hlavou.
“To by určitě neudělal.”
“No, teď si nejsem tak jistý.”
Oba chvíli mlčí.
“Možná kdyby věděl proč vlastně ty věci sbíráte, měl by pro vás i větší pochopení.” Pronáší Moorová.
“Já jsem odjakživa kolem sebe hromadil bordel, já nevím.”
“Tak si zkuste aspoň něco vymyslet, ne?”
Bagge před sebe hledí, kouká ze strany na stranu.
“No je fakt, že kdyby to mělo i nějaký účel, tak by to mohlo jít i o další výzvu. Já si vzpomínám, že když jsem procházel historii těch kultur, tak mě fascinoval třeba jeden fragment, jednu věc co dělali, to ostatní mi přišlo, že už to není nic pro mě.” Povídá Bagge, přitom si v mobilu prohlíží fotky různých předmětů. “Stejné to bylo i v knihovně, to jsem procházel křížem krážem a byl jsem rád, když jsem si nakonec vybral z celého regálu aspoň jednu knížku. Stejně s nějakým filmem nebo hudbou, s ženskýma stejný problém, prostě ji vidím a nic mi to neříká a nějaká úplně jiná zase jo.”
“A kam tím míříte? Bavíme se přece o Cwaldovi.” Reaguje Moorová.
“Právě k tomu, že chápu když má předmět doličný konkrétní účel, ne jenom řekněme estetický účel. Ale k prodeji určitě nebudou a taková výstava by asi nikoho nezajímala.”
Moorová se tváří zaraženě.
“Myslíte, že ne? Mě náhodou třeba ano.”
“Jako tuna kůže z asanace nebo konzervy, jaké by měla mít taková výstava potom asi téma?”
Oba se smějí.
“Dobře, až se vrátíme, tak to ještě probereme. Možná bude i legrace.” Pokračuje Bagge.
–
Asi hodinu před otevřením přepážky sedí Bagge a Moorová obklopeni zavazadly v letištní kavárně. Zrovna probírají všechny přestupy a diskutují kde bude nejméně času na to najít které dveře nebo kterou bránu. Když tu přichází Cwalda.
“Jéjda, dobrý den.” Zdraví ho Bagge překvapeně.
“Tak jsem vás ještě stihl.”
“Posaďte se, mám vám koupit něco k pití, kávu?” Ptá se Moorová.
Cwalda si s překvapeným výrazem sedá.
“Kdyžtak kávu a džus. Byla to na letiště dálka.”
Moorová se tedy zvedá od stolu. Bagge přemýšlí jak co nejdiplomatičtěji začít s tím, co mu před chvílí řekla Moorová.
“Ehm ehh, jsem rád, že jste se rozmyslel, jestli jste se rozmyslel. My jsme to s Moorovou probírali a budeme po návratu dělat i třeba výstavu. Že? Tak ať se na ty předměty taky můžou podívat lidi, že ono to je jakoby zajímavé pro všechny.” Začíná tedy Bagge.
Cwalda chvíli mlčky sedí.
“Já ještě nevím, nechtěl jsem vás v tom nechat, ale jak je to vlastně s vaší prací?”
Bagge si uvědomuje, že by i tohle mělo být nějak pochopitelné, tak aby bylo možné nalézt k jeho výdělečné činnosti sympatii.
“Řekněme, že máte třeba hladovějící děti v africe. A kolem je půda, která se dá obdělávat, a oni sedí v chatrči a čekají na mezinárodní pomoc. Takový jakoby paradox, na který když upozorníte, tak se může stát, že vám za něj odněkud přijdou peníze.”
“Aha.” Reaguje Cwalda.
Dál přitom v duchu myšlenku zkoumá a střídavě nasazuje nadšený a nenadšený výraz.
“Heleďte, ani já ani vy tu nejsme od toho, abychom někomu říkali co má dělat, nebo někoho odsuzovali. To je čistě zvyk, jako když se bavíte v hospodě o sousedech. Důležité spíš je, co děláme. Sbíráme věci a bude možná teda i nějaká výstava.” Pokračuje Bagge povzbudivě.
Cwalda přitom ze zvyku dál myšlenku zkoumá, naštěstí přichází Moorová s kávou.
–
Ještě před otevřením přepážky jsou všichni tři se zavazadly venku na lavičkách znovu otevírají kufry a probírají co všechno mají sebou. Zjišťují přitom, že je spousta věcí zbytečných. Hlavně u Moorové, která si bere na severní pól několikery společenské šaty, spoustu krémů, parfémů, boty různých tvarů, šedesátery svršky.
Cwalda nemá zavazadel tolik, ale samozřejmě pašuje za hranice spoustu sladkostí, čokoládíček, šest litrů coly.
“Proč sebou taháme colu nechápu.” Reaguje Bagge. “To všechno necháme v autě.”
Aby byl Bagge fér, tak vytahuje zmenšuje počet svých zavazadel o sošky, knihy a historické předměty.
“Tedy my jsme trojka.” Pronáší Moorová.
“Ehh, jako ale musím říct, že to stejně dělám nerad.” Reaguje Bagge.
“Vždyť u eskymáků to budete mít samý historický předmět.”
“Nejhůř na tom budete spíš vy, že by z moře vytahovali tabulky čokolády asi nepředpokládám.”
Všichni se smějí.
Když jsou přebytečné zavazadla zpátky v dodávce, vydávají se všichni tři s očekáváním dobrodružství a dobrého úlovku k letištní přepážce. Náročnou přípravu ohledně víz, cizích peněz v hotovosti a podobně Moorová zajišťovala dlouho dopředu.
Bagge je proto rád, že je Cwalda zpátky. Moorová má k němu očividné sympatie a nutno dodat, že bez ní by nešlo o sbírání zajímavých originálních předmětů přímo z místa, ale spíš o nákup tretek a kopií v různých vetešnictvích. Protože organizace podobné výpravy je práce na plný úvazek.
A tak Bagge k překvapení Moorové už Cwaldu po cestě tolik neuráží, spíš mu dává všude přednost jen aby všechny ty sáně a kožešiny byly co nejsnadnější cestou v hangáru.