Baldo Bagge, Bera Moorová a Cwalda Tane se plaví už celý den a noc vypůjčenou kanadskou lodí směr Grónsko. Bagge nemůže doteď uvěřit jak snadno se mu podařilo podplatit opilého majitele lodi, aniž by měl o takovém kormidlování vůbec ponětí.

Ale vyplutí bylo snadné, plavba zdá se taky, sem tam se na vodě objeví kus ledu nebo obrovská ledová kra, které Bagge už zkušeně obeplouvá.

Až se u kormidla objevuje i Cwalda.

“Navigace říká, že ještě padesát minut a dorazíme do Itilleq.”

“Uáááh, já jsem teď spal.” Reaguje Cwalda.

“Na mapě se to nezdá, ale je to pěkně daleko. Jak najednou přituhlo, že?”

Cwalda krčí rameny.

“Jó, pěkná zima.”

Dál však u Baggeho stojí, jakoby přemýšlel jak začít.

“Chcete se zeptat ještě na něco?” Ptá se tedy Bagge.

“No říkal jsem si, když už tedy fungujete jako poradce. Proč si nenajdete nějakou slušnější práci?”

Bagge se k němu otáčí.

“Jak jako slušnější?”

“No že vám chodí peníze odněkud z neznámých končin, to nemůžete pracovat jinak?”

Bagge se nad tím pozastavuje.

“Já už vím co myslíte. Založit si poradenskou činnost třeba na youtube. Ale to by mi kamaráde potom nikdo nezaplatil.”

“Vždyť jsou youtubeři, kteří i vydělávají.”

Bagge kroutí hlavou.

“Jo, když mluví o tom jak hráli nějakou hru nebo jaký lak na nehty si vzít na večer, tak tomu rozumím. Ale moje názory nejsou řekněme ehm masového charakteru.”

“Jak to?”

“Já nevím jak to.”

Cwaldu to už naštěstí přestává bavit, a tak se otáčí a odchází.

Když loď připlouvá k rybářskému molu osady Itilleq v Grónsku, nastává v přístavišti pozdvižení. Baggeho instinkt byl správný. Z toho mála, co se o tomto místě dá z internetu zjistit, se eskymáci už zcivilizovali a žijí v domech, ale všichni to jsou na první pohled potomci pravých eskymáků.

“Ááhh, snad tu ještě budou někde na půdě staré sáně.” Povídá Bagge.

“Dávejte spíš pozor ať nevrazíme do toho mola.”

“Bez starostí.”

Bagge už vyřadil rychlost, ale loď pluje dál, tažena proudem.

“Ehm, kde je tady zpátečka, tady tím samým asi dozadu, že?”

Moorová zděšeně hledí, jak se k nim dřevěné molo stále přibližuje.

“Tak to asi zpátečku nemá.” Pokračuje Bagge. “Zavolejte Cwaldu, já to molo minu naokolo a mezitím se vrátím s lodí zpátky.”

Moorová běží pryč, Eskymáci přitom udiveně hledí, jak přijíždějící loď dělá kolečko, krouží a vrací se zpátky. To už je Cwalda u kormidla.

“Vyřadil jsem rychlost, ale stejně podle mě narazíme do mola.” Povídá Bagge.

Cwalda přitom na rychlostní páce mačká tlačítko a zpětný chod motoru zabírá. Tentokrát se už blíží k molu bezpečně, Bagge jde raději ven a háže jednomu z místních rybářů kotvící lano.

V osadě je několik různých novodobých domečků, které září výraznými barvami. Starší rybáři angličtině nerozumí, ale objevuje se zde několik mladíků, kteří ano.

“Hledáme pána jménem Aputsiaq Lund. Máme u něj domluvené ubytování.”

“Známe ho.”

Bagge na mladíky s úsměvem hledí.

“Tak jestli nám pomůžete se zavazadly a dovedete nás tam, mám pro vás čtyři pro každého jeden dolar.”

Mladíci se smějí.

“To je v pořádku, pane. Dovedeme vás tam.”

Cestou jim Bagge vypráví odkud jsou a co v Itillequ hledají. Naštěstí jejich nadšení nemizí, mladíci okamžitě vědí kdo ze zdejších co má a co možná prodá. Až jsou všichni u menšího modrého stavení.

Starší pan Lund vítá všechny lámanou angličtinou. Celý dům je provoněný rybinou, v krbu se topí černým uhlím, v koutě hlavního obývacího pokoje hraje televize, na stole je láhev Whiskey s napůl vypitou skleničkou.

Očividně do poslední chvíle nevěřil, že by cizinci dorazili, a tak až teď začíná připravovat večeři, zatímco si všichni vybalují v jednom společném pokoji se třemi postelemi.

“Můžeme být rádi, že nespíme v iglů.” Povídá Bagge.

Cwalda mezitím rozsvěcuje lampu v rohu místnosti.

“Tak jak dlouho tu pobydeme, týden? Měsíc?”

Všichni se smějí.

“Já doufala, že ráno vše nakoupíme a vyrazíme nazpět.” Povídá Moorová.

Bagge kroutí hlavou.

“Přece si nenecháme ujít takovou příležitost, projet se v psím spřežení, podívat se na medvědy a pižmoně.”

“Já viděla akorát terénní čtyřkolky.”

“Tak se projedeme aspoň na čtyřkolce.”

Všichni dál vybalují. Moorová je z několika podobných výprav, hlavně do afriky už zvyklá, že přespává v jedné místnosti s Baggem. Ale s Cwaldou ještě nikde nebyla.

“Chrápete, Cwaldo?” Ptá se Moorová.

“Když ležím na boku, tak ne.”

”To jsme se zeptali až když už jsme tady.” Reaguje Bagge.

Všichni se smějí.

“Já vážně chrápu jen někdy a na boku vůbec.”

Jídelní stůl je na večeři naaranžovaný tak, že by se za něj nemuseli stydět ani v lepším hotelu. Ve velké míse jsou rozloženy smažené rybí řízky, v porcelánové nádobě je horká polévka z vnitřností, k tomu všemu jsou po stranách proutěné košíky s domácím chlebem.

Jídlo chutná všem po cestě tak dobře možná z trmácení, možná ale používá jejich hostitel nějaké zvláštní koření, po kterém i takový losos chutná, jakoby byl z perníku.

Moorová i Cwalda si patřičně nandávají, Bagge se přitom celý večer ani slovem nezmiňuje o jídle nebo o nadváze, aby si všichni tenhle moment užili. Nemá totiž v plánu hned tak odjet, ale jak sám už dříve řekl, vytěžit z tohoto místa co se dá. Což bude na jejich vkus trvat možná velmi dlouho.