Další ráno stojí Baldo Bagge před domem, vychutnává si doutník a pohled na panorama nedotčeného městečka Itilleq. Konečně, další takové ráno v náručí nevinnosti. Žádné odposlouchávání, žádné tajné služby, jen on a příroda.
Do této šťastné chvilky přichází Cwalda.
“Jak se vám spalo?” Ptá se Bagge.
“Dobře.”
Bagge si potahuje z doutníku.
“To je dobře, než začneme tahat krámy na loď, podívejte na tu krásnou krajinu. Není to potěcha pro oko, no řekněte?”
Cwalda krčí rameny.
“No asi jo.”
“Chápu, ale nemusíte mít zrovna duši básníka, abyste si to vychutnal, no řekněte.”
Cwalda se znovu nejistě rozhlíží.
“Pěkné, támhle je les.”
“Ahh, úžasné.” Reaguje Bagge. “Já chápu, vy jste řidič, takže se nedá říct, že byste měl mít na bedrech osud světa, ale i tak si tyhle cesty užijte, uvidíte, že vám potom utečou mnohem příjemněji.”
Kolem projíždí někdo na čtyřkolce. Cwalda hledí na Baggeho, jako by byl nemocný, potom se otáčí a jde zpátky dovnitř.
“Tak co říkal?” Ptá se Moorová v kuchyni.
Cwalda krčí rameny.
“Že si vychutnává krajinu.”
“To on dělá vždycky, ale říkal něco o dnešku?”
“Já myslím, že ne.” Reaguje Cwalda.
Moorová jde nespokojeně ke kávovaru nalít si do šálku.
“Já to věděla přesně, zase se tu zasekneme. Určitě aspoň na měsíc.”
“Na měsíc?”
“Vždyť vám to říkám, cestuju s ním už tolik let a vždycky je to to samé. Ráno vyjde před dům nebo před hotel a střádá plány jen abychom ztvrdli na místě co nejdéle.”
“Jaké plány? Vždyť nakoupíme, naložíme a plujeme zpátky.” Povídá Cwalda.
“Vždyť vám to říkám!” Reaguje Moorová vztekle. “On už si něco vymyslí, uvidíte.”
–
To dopoledne však nevypadá nijak podezřele. Celý čas Bagge obchází místní domy a s pomocí malého chlapce, který překládá, si postupně prohlíží místní starodávné trofeje.
U jedné z návštěv je i Moorová a Cwalda. Jde o velkou věc, eskymák nabízí svou sbírku vypreparovaných zvířat. Tur pižmový, dokonce i obrovský lední medvěd. Jednoho už Bagge ve sbírce má, ale z jiného konce světa, takže mezi nimi bude určitě rozdíl, uvažuje Bagge.
“Řekni mu, že to všechno bereme. A zkus se ho zeptat, jestli nemá i psí spřežení, to už tady nikdo nemá.” Povídá Bagge chlapci.
“Avannarleq.” Odpovídá muž.
“Co říkal?” Ptá se Bagge.
Chlapec odpovídá docela neochotně, patrně si myslí, že bude cestovat s nimi.
“Psí spřežení mají už jenom divoši na severu.”
“Bezva. Zeptej se ho kde to je, ať ti nakreslí mapu.”
Moorová a Cwalda se přitom tváří stejně rozpačitě. Bagge se k nim s úsměvem otáčí.
“Tak bezva, bude i psí spřežení. Možná nám tady preparátor vypreparuje i ty psy.”
“To chcete zabít osm psů jen abyste si je mohl vystavit?” Ptá se Cwalda.
“Možná jich bude jenom šest a neříká se zabít, ale vypreparovat.”
“Teď už to chápu.”
Bagge znovu nasazuje úsměv.
–
Cesta na sever sviští na čtyřkolkách poměrně svižně. Není sice vidět na nástrahy pod sněhem, ale tyhle vytuněné typy s velkými koly plní svůj účel poměrně dobře.
Na mapě, kterou mají jsou hory, čárka mezi nimi, značící cestu, potom jeden strom, jeden lední medvěd a X s domečkem, které značí ono místo.
Autor se podle všeho nijak nenamáhal s měřítkem, protože malá čárka mezi horami je v reálu dlouhatánská cesta sněhovou vánicí, ze které když všichni tři vyjíždějí, mají na obličejích ledové rampouchy.
Když už vypadá cesta dobře, čeká je strom, což je prorostlý černý prales, na jehož konci projíždí kolem ledního medvěda přesně jako na mapě.
Nakonec, když se dlouho jede pouze směrem k X, a projíždí kolem roztodivných věcí, které na mapě nejsou, je v dálce vidět osada s dvěma domky, kolem které někdo jede na psím spřežení.
“Vidíte, co jsem říkal!” Volá Bagge nadšeně.
Všichni tři, promrzlí a ošlehaní divokou přírodou míří nadšeně do osady.
–
Život v osadě bez názvu je mnohem drsnější než onen luxus v městečku Itilleq. Zásadní rozdíl je v tom, že je člověk opravdu vděčný, když si může přisednout ke krbovým kamnům, které hoří. V takových chvílích si každý, dokonce i Bagge uvědomí, že život není jen o koníčcích, ale dokáže být i docela trnitá, smrtelná cesta tuhou zimou.
Další ráno už tedy není tak poetické s doutníkem a nostalgickými myšlenkami, ale u krbu, který si všichni tři naposledy vychutnávají, než vyrazí zpátky na psím spřežení.
“Docela blbé je, že jsme si nenechali napsat jak se řekne, když jede psí spřežení kolem medvěda, co se potom stane.” Povídá Bagge.
“Já si myslela, že ho tam nakreslil jen z legrace.” Reaguje Moorová.
“Řekl bych, že v téhle tuhé zimě není zrovna prostor na srandičky.”
“A co potom? Už snad poplujeme.” Přidává se Cwalda.
Jemu se o téhle drsné krajině očividně ani nesnilo.
“Ještě musíme nechat vypreparovat ty psy.” Povídá Bagge.
“Tak vy jste si nedělal srandu.”
“Říkám, že v téhle drsné krajině není žádná sranda.”
Bagge a Moorová se smějí, Cwalda se nesměje.
“A jak dlouho myslíte, že to může trvat?” Ptá se Cwalda.
Bagge krčí rameny.
“Podle mě se ta kůže musí nejdřív usušit no a určitě to dá práci, spřežení má jestli jsem správně počítal dvanáct psů, a je otázka, jestli mají být uvnitř i kosti, na to jsem se samozřejmě neptal.”
Cwalda unaveně vydechuje.
“Však budeme v Itillequ, nebudeme tady.” Uklidňuje ho Moorová.
“Vzpomínáte, jak jsme byli jednou v egyptě? To bylo celého čtvrt roku.”
“Vzpomínám.”
Bagge nasazuje úsměv.
“To byla jízda, Moorová dostala salmonelózu a jakou. A já si o pár dní na to zlomil nohu.”
“Vždyť jste měl jen zvrtnutý kotník.”
Bagge kroutí hlavou.
“Já se ho snažím uklidnit. Zlomenou nohu nemá ani salmonelózu, tak se může cítit líp.”
“Ach tak.”